„Budu tě mít rád, pokud...”

Známá věta, která se dá kombinovat na mnoho způsobů. Zároveň ortel, který značně ovlivní naše sebevědomí, vztahy i práci. Jak se žije s pocitem podmíněné lásky? A lze se vymanit z přesvědčení, že přijetí si musíme zasloužit? 

V dětství jsou to rodičovské výroky typu „když se budeš dobře učit, budeme z tebe mít radost” nebo „když se ti to nepovedlo, maminku to velmi zlobí.” Ve školních letech jsou to pak někteří učitelé, kteří hodnotí žáky jen a pouze na základě výkonů. Schopným nadržují a okatě je oceňují, slabší s těmi úspěšnými srovnávají. Jistě, konkurence je zdravá. Ale nikdy by se neměla rivalita upřednostnit před individualitou. Také v partnerských vztazích o podmiňující přístup není zrovna nouze. Mnohokrát jsem se setkala se ženami, které trpí komplexy méněcennosti. A to jen proto, že nedokážou vyhovět narcistnímu (a mnohdy naprosto scestnému) diktátu svých partnerů. Podmiňující přístup je tak častou formou společenského styku vůbec, nabízí se však otázka -  jak prospěšnou formou...? 

Co se mého dětství týče, otěže výchovy držel pevně v rukou nevlastní otec. Zakládal si na dominanci, na kontrole, na pravidlech. Jeho slovo bylo zákon. A smyslem života výkon. Vybavuje se mi chvíle, kdy jsem podmíněnost rodičovské lásky pocítila velmi silně. Bylo mi asi dvanáct let. Měla jsem tenkrát problémy ve škole, zapomínala jsem věci a byla nesoustředěná. Často jsem plakala, nechtělo se mi nic dělat. V tomto rozpoložení, myslím, že to bylo zrovna po jedné z rodičovských schůzek, se mě otčím vyčítavým tónem zeptal: „Jak si to představuješ dál? Jak dlouho nás ještě budeš trápit tím, co děláš?” 

Podívala jsem se na něj uslzenýma očima: „Já bych chtěla... Abych věděla, že mě máte rádi, že si mě vážíte, že mě uznáváte.” 

„Jak máte rádi? Jak uznáváte? Tak jako rádi tě máme, ale měli bysme tě radši, kdyby ses chovala, jak máš. A za co vážit? Vážit si tě budeme, až v životě něco dokážeš, holčičko. Za co bysme si tě teď měli vážit?” otčím nevěřícně kroutil hlavou, jako by něco takového slyšel poprvé v životě. No, možná to opravdu poprvé slyšel... 

Tím dnem se mi v hlavě spustil proces, který mi dal v životě hodně zabrat. Proces jménem „láska za odměnu.”

Lidé, kteří jsou se točí v soukolí tohoto přístupu jsou přesvědčeni, že ostatní je budou mít rádi jen tehdy, když podají výkon. A to ne ledajaký výkon. Musí to být něco, co jen tak někdo nedokáže. Musí to být něco, co budou druzí obdivovat. Slovíčko „muset” se ve slovníku těchto lidí vůbec vyskytuje na jednom z předních míst. „Musejí” si lásku zasloužit. Úspěch, obdiv a láska - to jsou pro ně spojené nádoby. Jelikož je vnitřní program takto formovaného člověka velmi silný, (vždyť se váže na primární potřebu přijetí), většinou se mu skutečně daří. Tah na branku, rozhodnost a energičnost - atributy, které vedou k vysokým výkonům. K výkonům ano, ale k lásce ne. Opravdová láska nestojí na výkonech. To ale tito lidé nevědí. A nemůžeme se proto na ně ani příliš zlobit. Nikdo jim to totiž nevysvětlil. Svými úspěchy si chtějí vydobýt přízeň lidí, ale faktem je, že pokud to dělají příliš chlubivě (což opravdu často dělají), spíše tím okolí odradí. Mají pověst egoistů, ctižádostivců, kariéristů... Vytvoří si kolem sebe jakousi nedotknutelnou auru, která ostatním zabraňuje dostat se blíž. I když takový člověk potká protějšek, který mu chce nabídnout lásku bez podmínek, udržuje před ním svůj výkonnostně naladěný stav. Soutěží s partnerem, chce ho trumfnout, provokuje hádky. Často hledá lásku mezi elitou. Dělá mu dobře, když „uloví” někoho významného, protože je  přesvědčen, že lidé si ho pak budou vážit, budou ho „brát,” budou ho mít rádi... Někdy si však naopak zvolí partnera nevýrazného, submisivního, který ho bude obdivovat a podvolovat se jeho vůdčí povaze. 

Člověk fungující v procesu „láska za odměnu” si vnitřně nevěří, jakkoli sebevědomě může na první pohled vypadat. Proto mívá sklony znehodnocovat druhé. Podvědomě tak kopíruje způsob, kterým byl sám zformován. Kruh se uzavírá. Skutečně? 

Vystoupit z kolotoče tlaků, výkonů a podmíněných citů možné je. Snadné to však není. Zaběhnuté vzorce se těžko mění. Základním kamenem bývá samotné uvědomění problému. Tlak se stane v určitém bodě neúnosným, člověk má dojem, že i když se snaží sebevíc, nestačí to. Lidé se od něj odtahují nebo se ho bojí. A přitom on to vše dělá jen pro lásku. Pro lásku, kterou nikdy doopravdy nepoznal... Spolknutí této hořké pilulky je nepříjemné, ale je zároveň může být léčivé. Představuje výzvu podívat se na svůj život jinýma očima. Někdy může pomoci odborník, - psycholog, konzultant nebo kouč. Sdělit obavy a odhodit masku, kterou nastavuji světu - to je velmi odvážný krok. Abych se vrátila k osobnímu příkladu: Po několika letech strávených honbou za výkony, po několika nevydařených vztazích, jsem si řekla: „Andreo, co chceš komu dokazovat? Chceš něco dokazovat otčímovi, kterému nikdy nebude nic dost dobré? Chceš něco dokazovat světu? Není na světě člověk, kterého by obdivovali všichni. Natožpak milovali... Chceš něco dokazovat přátelům? Proč? Jsou to snad přátelé, když tě přijímají jen na základě úspěchu? Chceš něco dokazovat sama sobě? Dobrá. Ale nedokazuj. Objevuj. Budeš objevovat, zkoumat a poznávat sama sebe. S láskou a trpělivostí. Nikdo jako ty po světě nechodil a nikdo takový už nebude. Nepromarni svůj život honbou za podmíněnou láskou. Žij a láska k tobě přijde.” 

Napsané to vypadá velmi jednoduše, vyslovit to lze jednoduše. Konat je obtížnější. Člověk přehodnotí spoustu věcí ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k druhým, ve vztahu k práci. Není třeba se vymezovat vůči ambicím a touze po úspěchu. Jsou to vlastnosti, které, když jsou dobře formovány, mohou změnit svět k lepšímu. Problém nastává ve chvíli, kdy jsme přesvědčeni, že lidé nás mají rádi jen a pouze na základě odváděných výkonů. Ale přece nejsme stroje. Jsme „jen” lidé. Se vší nádherou a důstojností, která k tomu „jen” patří. 

Jak jste na tom s „láskou za odměnu” vy? Máte podobné zkušenosti? Podělte se o svůj příběh s ostatními nebo mi napište osobně. A pokud chcete změnu, začít můžete ještě dnes...