Máte svobodu mě zabít? Aneb o potratech trochu jinak

Určitě jste zaznamenali „potratovou diskuzi,” která se v médiích rozpoutala. Otázka je to citlivá a vášnivá zároveň. Jde o život - tvrdí ochránci nenarozených. Jde o svobodu - tvrdí zastánci potratů. O jakou svobodu? - ptám se já.

Argumentace svobodou je slabá, až bych řekla, že zbytečná. Přijde mi to tak absurdní jako snažit se popřít, že mě „svobodně” nemůžete zabít. Potažmo kohokoliv zabít. Co člověku brání, aby to udělal? Strach? Z čeho? Z trestu? Trest je přece až druhotná záležitost. Svobodu zabít máme. I svobodu vraždit máme. Vy i já. Kdokoliv. Zákon nám „pouze” může přikázat, že je to v naší společnosti zakázáno, a když to uděláme, čeká nás trest. Avšak svobodu k činu nám zákon nevezme. Kolik „odvážlivců” na varování zákona nedbá... 

Než proto začneme jakoukoli diskuzi o svobodě, je třeba si ujasnit, jak svobodu chápeme. Zdali „pouze” ve smyslu legislativním, nebo zdali hovoříme o bytostní svobodě, vnitřní svobodě. To je ta svoboda, kterou jsem naznačila výše. To je ta svoboda, kterou si lidé často pod nánosem zákonů ani neuvědomují. To je ta svoboda, která je nám dána zcela přirozeně, jakožto dar (přírody, vesmíru, Boha - nechť si každý dosadí, co uzná za vhodné). To je ta svoboda, za kterou máme zodpovědnost. Tato svoboda je s námi od narození do smrti. V každé hodině, minutě, vteřině našeho života jsme svobodní vybírat z různých možností. Máme svobodu volit nejen činy, ale v některých případech (kdy jednat vybraným způsobem je vnějškově skutečně obtížné), máme svobodu volit způsob myšlení. Opravdová vnitřní svoboda se neváže na vnější podmínky. Působivé svědectví mohou podat Viktor Emanuel Frankl a Maxmilián Kolbe. 

Frankl byl rakouský neurolog a psychiatr, který strávil tři roky v koncentračních táborech. Přežil. Přežil i díky tomu, že svou mysl nenechal podlehnout. Kolem něj se denně děly šílené věci. Kolem něj se denně umíralo, vraždilo a znásilňovalo. On sám si nemohl být nikdy jistý, kdy karta smrti padne na něj. Byl svědkem toho, jak se ze silných zdravých mužů stávají nejen fyzické, ale i duševní trosky. On nechtěl tak dopadnout. Chtěl žít. Chtěl žít a proto si v mysli stále, den co den, představoval konec války a návrat domů. Žil myšlenkami na svou ženu, na své přátele, na práci, která na něj ještě čeká. Nenechal myšlenky bloumat v říši smutku, deprese a smrti. Ne. Dal svému život smysl. Vizualizoval si budoucnost. K budoucnosti se upnul. To ho - společně s notnou dávkou štěstí - zachránilo. Po návratu z koncentračního tábora zjistil, že jeho žena je mrtvá, stejně jako otec, matka a bratr. Ale ani to ho nezlomilo. Ještě v roce 1945 napsal Frankl knihu A přesto říci životu ano, ve které popisuje svůj vnitřní boj s nelítostnou vnější realitou. Popisuje tam stav své duše. Popisuje tam vnitřní svobodu. Právě ona vnitřní svoboda mu umožnila zvolit si postoj, který mu pomohl najít sílu. Objektivně vzato byl vězeň. Ale v mysli a v duši byl stejně svobodný jako jakýkoli pták létající nad Osvětimí. Podobně jako Frankl na tom byl Maxmilián Kolbe. Tento polský kněz zemřel v koncentračním táboře Auschwitz, když dobrovolně vyměnil svůj život za život jiného vězně - otce rodiny, který by odsouzen k trestu smrti vyhladověním. Kolbe se rozhodl podstoupit tuto strašlivou smrt místo něj. Svědectví hovoří o tom, že přijal tento úděl s nejvyšší statečností. Až do posledního dechu, kdy mu byla na urychlení smrti podána injekce fenolu, žil v duševním a duchovním míru. Ať se zlo snažilo sebevíc, vnitřní svobodu Kolbemu žádný nacista nemohl vzít...

Když tedy někdo argumentuje svobodou, jen se pousměju. Není třeba za svobodu bojovat. Lze bojovat za určité zákony, popř. zrušení zákonů. Ale bojovat za svobodu v tom původním, bytostném smyslu slova, je bezpředmětné. Svobodu už máme. Co z toho vyplývá pro potraty? 

Byly, jsou a budou. To je fakt. Sama se řadím k odpůrkyni potratů, neboť mám za to, že život je dar. Sama jsem na vlastní kůži pocítila křehkost vlastního bytí. Vím, jaké to je, hledět smrti do tváře, téměř jí podávat ruku... Od té doby spoustu věcí vnímám jinak. Kdybych otěhotněla, od prvního okamžiku, od prvního spojení spermie a vajíčka, budu vnímat plod jako svoje dítě. Jako zázrak. Jako dar. Jako samostatnou bytost, i když zatím na mně naprosto závislou. A právě kvůli absolutní závislosti toho malého tvorečka, bych se nikdy nedopustila zrady a nenechala ho vyškrábnout kyretou. To je můj přístup, nemusí s ním každý souhlasit. Každý má svobodu myslet a dělat cokoliv jiného. Zákon zakazující potraty potratům nezabrání. Kdo chce, vždycky si najde způsob, jak to udělat. Naopak bych se možná obávala, zda by nedošlo k rozmachu domácích potratů. Což je věc nejen neodborná, ale také vysoce nebezpečná. Jsem však přesvědčená, že ukazovat na význam života, třeba tak, jak to dělá Hnutí pro život, je v dnešní době velmi potřebné. Není to příkaz, není to extremismus, jak vykřikují feministky a levičáci. Nazývat ochranu života extremismem je trochu silné a téměř nebezpečím chutnající kafe. Mám spíše dojem, že lidé se ohrazují vůči církvi, z jejíž řad hlasy po ochraně života volají nejčastěji. V tom případě se už ale problém přenáší do jiné roviny. A navíc je to opět zbytečné - je to podobné, jako kdyby se lidé rozčilovali nad tím, že tráva je zelená. Církev nikdy nebude schvalovat promiskuitní chování ani manipulaci s lidským životem. Když někdo do potratů začne ještě začne tahat sociální situaci matek nebo restituce, kvetu a pučí na mně poupata... Nejen, že je to manipulace, která  odvádí pozornost od jádra věci - od otázky ochrany života, ale opět je to omezený úhel pohledu. Na to by se dal napsat další obsáhlý příspěvek. Proto neodbíhejme, a vraťme se ke svobodě... 

Zákon tedy nemůže vzít svobodu k činu. Jasně, za porušení zákona by pak hrozily sankce. Ale upřímně řečeno - nemyslím si, že v naší zemi by šlo o tresty vysoké. Ve společnosti, která obecně se životem šeredí a ke smrti přistupuje s notnou dávkou lhostejnosti, bych ani nečekala razantnost v trestu za něco tak „malicherného,” jako je potracení plodu... (píšu s hořkou ironií v klávesnici). Ale to už je ta postmoderní společnost...

Postmoderní společnost, kterou občas nazývám „pubertálním věkem lidstva.” Testování hranic, zpochybňování hodnot předků, vymezování se vůči všemu a všem, individualizace, ale přesto potřeba „někam patřit...” Nepřipomíná vám to pubertu? Navenek silácká gesta, ale uvnitř malá dušička. Nebo - v případě lidstva - spíše velká duše. Puberťák zkouší, hledá, zkoumá... A „najednou” zjistí, že udělal něco, u čeho následky nedomyslel. Kdo mu pomůže? V tu chvíli je takový puberťák vděčný za rodiče, který za něj ještě stále mají zodpovědnost. Pubertální lidstvo se obrací ke „světonázoru,” médiím, vědě atd., kteří jistě dobře poradí. Takže nějaké těhotenství? Žádný problém. Žádná zodpovědnost. Pán v bílém plášti to vyřeší s chladnou přísností chirurgické oceli. Doslova. „Problém” vyřešen. Život plodu zničen. A život puberťáka jde vesele dál.

Tento nezralý přístup se ale netýká jen potratů. Můžeme to vidět i na přírodě. Devastování krajiny, kácení pralesů, vybíjení živočichů, těžba, smog... Lidstvo zkouší, kam až v chování vůči Zemi může dojít. Podobné to je i ve vědě. Už teď vnímáme, v jak přetechnizovaném světě žijeme. Ordinace psychiatrů se plní vystresovanými lidmi polykajícími neurol a lexaurin jako lentilky. Přibývá závislostí všeho druhu. Média na nás tlačí, jaké oblečení máme nosit, jakou hudbu poslouchat, co jíst, kam chodit, kam nechodit... A přesto se po nás chce, abychom byli originální, „svoji.” Není to absurdní? Není to šílené? Není to ne-svobodné? A někdo tady bude vykřikovat, že akce jménem Pochod pro život bere lidem svobodu. Jak směšné. Jak krátkozraké. Jak povrchní...

Ve společnosti se stále mluví o lidských právech.  Ale pak je tady právo nad všechny práva - právo na život. Někdo namítne, že plod, který nemá rozum, nemůže být považován za plnohodnotného člověka, a tudíž nemá ani lidská práva. Ano, tento argument jsem taky slyšela. V podstatě je racionální a z právního hlediska opodstatněný. Na to moje svědomí odpovídá - právě proto, že je to ještě plod, který nemá rozum, je třeba, aby ho silnější a rozumnější tvor chránil. Ten rozumnější a silnější tvor, totiž jeho matka, byla před lety taky takovým malým nerozumným plodem... 

Jen díky tomu, že mě maminka před čtyřiadvaceti lety nepotratila, můžu psát tenhle článek (bohužel, řeknou si zřejmě někteří, kterým jsou podobné názory proti srsti). Ale stejně tak aktivisté, kteří horují pro „svobodu” a obhajují potraty, to mohou dělat jen proto, že jejich matky se rozhodly dát jim život. Ať se tedy zeptají svých maminek, zdali se rozhodly svobodně... 

Svoboda je úzce spjata se svědomím. I v případě potratů tedy nechme každého, ať se rozhodne podle svědomí. Svědomí. Ne podle pohodlnosti, finanční situace nebo partnera, který dítě nechce. Ale podle svědomí.  A pokud svědomí tvrdí - „zbav se toho dítěte,” potom směle do toho! Jen je tady malý detail: pokud zabijete své dítě s čistým svědomím, jste s největší pravděpodobností psychopat. Nebo duševně retardovaný jedinec. Pokud vás však  po potratu přepadnou deprese (což se ve většině případů stává), můžete si zajít pro ten neurol. V čekárně u psychiatra se možná potkáte s nešťastníkem závislým na sexu nebo nakupování. Oba si můžete zafilozofovat o tom, kam vás vaše svoboda dovedla... Svoboda si totiž vybírá vznešenou daň, daň na kterou ani Babiš nestačí - zodpovědnost. Jenže to puberťáci neradi slyší. Nezbývá než věřit, že lidstvo v tomto stádiu vývoje neustrne, ale postupně dospěje do věku, který bude ctít život ve všech jeho podobách. Pokud však nedopadneme jako někteří rozervaní dospívající - pokud se v té svobodě a rebelii nezničíme... 

Jsem jediná, kdo má pocit, že je načase ve společnosti opět nastavit hodnoty?