Úzkost - nepříjemný emoční stav, který dokáže udělat ze života peklo. Jak ten problém vzniká? A jaké má řešení? Vstupme dnes do pokoje úzkostného člověka, který se bojí toho, co je venku. Do pokoje člověka, který se bojí světa...
Úzkost v mnohém souvisí se sociální fobií, což je, zjednodušeně řečeno "strach z lidí." Ne každý úzkostný člověk však trpí sociální fobií, ale každý sociální fobik úzkostný je. Budu se v tomto článku věnovat úzkosti, která je orientována právě na sociální vztahy (existuje však i úzkost z nemocí, ze smrti, z přírodních katastrof, z války...)
Úzkost je také něco jiného než strach. Strach máme obvykle z něčeho konkrétního. Můžeme mít strach ze zubaře, z přijímacího pohovoru, z tchyně. Z pavouků, z výšek, z promluvy na veřejnosti atd. Zcela instinktivní je pak strach o život. Strach je přirozenou psychologickou reakcí na podnět, který je nám nepříjemný. Bylo by dokonce nenormální, kdybychom ho nepociťovali. Strach však obvykle zmizí, jakmile ten který předmět nebo situace odezní... Úzkost je jiná. Úzkost očekává situaci, která ještě nenastala, ba dokonce někdy ani nejsou náznaky, že by mohla nastat...a my už se bojíme. A bojíme se tak silně, že racionální argumenty nepomohou. Bojíme se tak silně, že úzkost pohltí celou osobnost a zůstane nad námi viset jako těžká mlha... Celý svět jako by se stal pastí, která jen čeká, kdy toho nebožáka spolkne a uvězní ve svých útrobách... Není divu, že úzkostné myšlenky mohou v extrémní podobě vygradovat až k paranoickým stavům a chorobné podezřívavosti. Život pod pláštíkem úzkosti je nesmírně tísnivý, a to nejen pro postiženého, ale i pro jeho okolí.
Úzkostný člověk má tendenci se separovat od okolního světa. Nemluvíme tady však o introverzi. Introvertní člověk může být uzavřený, ale přesto se světa nebojí. Jen má rád svůj klid a v něm nabírá síly. Úzkostný člověk, ve snaze zlehčit svou situaci před okolím (ale často i sám před sebou), se často za introverzi ukrývá: "Jsem prostě silný introvert," pokrčí rameny na vysvětlenou a úzkostně se usměje... Sám tuší, že tomu tak není. Bohužel izolovanost od druhých jen posiluje negativní projevy okolí vůči osobě úzkostlivého člověka. Vykládá se to jako "arogance, povýšenost, chladnost..." Popřípadě si lidé řeknou "ten je nějaký divný." A tak se sami odtáhnou. To ale jen posiluje úzkost trpícího, protože ho to posiluje v obavách z vlastní nedostatečnosti.
Jádrem problému úzkostných lidí je totiž vztah k sobě samým. Oni se bojí světa, protože nepřijímají sami sebe. Má se za to, že přílišně přísná a direktivní výchova má značný podíl na vzniku úzkostných stavů. Kritická slova, upozorňování na chyby a neustálé "cepování" tak může mít za následek, že místo "otlučeného dítěte, které jen tak něco nezaskočí," mají rodiče před sebou uzlíček nervů. Ze kterého vyroste pořádný uzel nervů. Zvláště citliví jedinci, křehcí a introvertní, mají k úzkosti značně větší tendence než děti otevřené a komunikativní. Vysvětlení je prosté - extrovertní děti čerpají energii pro život z vnějších podnětů a mají kolem sebe víc lidí, kteří jim mohou podat pozitivní vazbu. Introverti prožívají vnitřně, o lidech i pocitech přemýšlejí, a slova v nich nechávají hluboké stopy. Ve své zahloubanosti pak mohou dojít k přesvědčení, že jsou skutečně neschopní a slabí... A myšlenky vedou k chování...A chování vede k následkům...A následky ovlivňují další myšlenky...A tak se může roztočit začarovaný kolotoč úzkosti.
Úzkostného člověka poznáme nejčastěji podle souhrnu následujících znaků:
- mluví jen málo a nerad o sobě (za tím se skrývá úzkost z kritiky)
- mluví tiše a nejistě, může se mu klepat hlas, jeho sdělení zní často jako otázky
- od lidí si udržuje odstup, nemá mnoho přátel (zdali vůbec nějaké)
- vyhýbá se konfliktům, i důležité záležitosti nechává "vyhnít"
- neobhajuje svoje názory, ustupuje, přitakává druhým
- nerad chodí do společnosti, i běžné sociální situace v něm vyvolávají stres
- před lidmi se mu klepou a potí ruce, červená se nebo se mu špatně dýchá
- má tendenci se slovně shazovat, znevažuje svoje pokroky a úspěchy
- je perfekcionista na sebe i na své okolí a má tendenci kontrolovat lidi (to mu dodává aspoň trochu pocitu jistoty)
Slabší úzkost může být jen nepříjemná, avšak silnější odstíny tohoto stavu mohou zapříčinit vážné mezilidské problémy, zhatit kariérní postup nebo uvrhnout trpícího do deprese. Při řešení těchto problémů je třeba, aby úzkostný člověk našel důvěrníka, který ho chápe a empaticky přijímá. Od něj pak čerpá posilu a učí se otevírat světu. Zásadní je trpělivost, neboť úzkostný člověk se často za svůj problém stydí a jen opatrně pouští lidi do svého nitra. Je důležité, aby měl po boku někoho, kdo mu podá ruku, poukáže na jeho silné stránky a hodnotu. Často to bývá někdo s podobnými charakterovými rysy - spíše hloubavější člověk, avšak zdravě sebevědomý. Ať už je to terapeut nebo partner - úzkostný člověk od něj potřebuje hlavně získat sebedůvěru. Potom získá důvěru i k druhým lidem a ke světu obecně, a doslova "rozkvete."
