O jednom malém faux pas a ředitelském paradoxu...

Stalo se před pár dny během focení v jednom nejmenovaném hotelu... Přijdu na recepci s kamarádem fotografem, ohlásím zamluvený pokoj a převezmu vstupní kartu. Prohodím několik přátelských slov s recepční a sebejistě kráčím dál...

„Tyjo, ty se tady chováš úplně jak doma,” kvituje to fotograf táhnoucí za sebou aparaturu. 

Mám hravě rozvernou náladu, tak se rozhlédnu po chodbě majetnickým pohledem a teatrálně se zasměju: „Ach, to víš, jednou mi to tady bude všechno patřit!”

Po pár metrech zpoza rohu vyjde ředitel. Znám ho. On zná mě. Něco už jsme spolu jednou řešili. Dívá se…divně.

„Jé, dobrý den,” špitnu roztomile s výrazem „já nic, já muzikant.” Je mi trapně.  Je mi trapně. Je mi trapně.

Jeho odpověď zní jako ze zpomaleného filmu: „Dobrý den.” Projde kolem a významně si nás změří. Jdeme s fotografem dál. Uplyne několik desítek vteřin ticha. Mám pocit, že jsem spáchala zločin, a že každou chvíli se za námi ozve „vypadněte” nebo něco takového.

„To byl kdo?” ptá se fotograf.

Počkám s odpovědí, až se za námi zavřou dveře pokoje. Za žádnou cenu nechci přiznat takové faux pas. Snažím se tvářit normálně a vnutit hlasu klidný tón: „Ale…jen takovej… údržbář."

„Údržbář?” povytáhne fotograf obočí. „Byl hezky oblečenej.”

„Asi vedoucí údržbářů. Občas ho tady potkávám.”

A strávíme asi dvě hodiny při focení, kdy vzniknou opravdu krásné obrázky ve stylu "boudoir." Když odcházíme, a já vracím kartu, recepční povídá: „Pan ředitel o vás mluvil.”

Hrkne ve mně: „A co říkal?”

Slečna se potutelně usměje: „Co že se to tam nahoře fotí, že vás tam potkal.”

„Aha. Tak nashledanou.”

Vyjdeme před hotel.

„To byl ředitel?!”zhrozí se fotograf. „Vždyť jsi říkala, že je to nějakej údržbář.”

„Vedoucí údržbář,” odseknu. „To přece ředitel hotelu taky je, ne? Svým způsobem.”

„Ty seš číslo!”

Máme kus cesty společné, tak vyrážíme domů. Neujdeme však ani sto metrů od hotelu a koho před sebou nevidíme – ředitele! Tváří se…opět...divně. Cítím, jak se na mě fotograf pobaveně podíval. Přemýšlím, jestli mám něco říct. Ředitel mě však verbálně předběhne: „No, sebevědomí máte teda hodně, slečno.“

„To byla jen taková hra.“ mám pocit, jako by mi bylo pět a musím se omlouvat za něco pro můj věk ještě nevhodného. 

„Proč? Vždyť nikdy nevíte. Mě to neurazilo. Ředitelem přece nebudu věčně.“

„No…“ nějak nevím, co dělat, co říkat, jak se tvářit.

„A ono to není žádná sranda, když to chce člověk dělat pořádně. Někdy si připadám jako pouhej dělník.“

„Jako údržbář?“ vyhrknu a zní v tom hodně naděje. Fotograf potlačuje smích. 

Ředitel se zasměje: „Někdy taky jako poslední pikolík. To je práce ve službách. Když chce člověk manažerovat pořádně, měl by něco vědět o každé práci, která je v tom kolečku potřeba.“

„Přesně to Andrea říkala," zapojí se do konverzace fotograf pobaveně a já mám chuť mu hodit celou jeho fotografickou aparaturu na hlavu. „Ona začíná od focení propagačních fotek."

„To byly nějaké propagační fotky?" zeptá se ředitel. „O tom nic nevím."

„Ne, ale když už jsme u toho, mohly by být," mrkne na něj kamarád fotograf. 

„Tak uvidíme, pošlete mi pak vizitku."

Rozloučíme se. „To je neuvěřitelný, Martine," obracím se na fotografa, „ty si s ním ještě normálně domluvíš kšeft!" 

„To víš Andy, když chce někdo fotit a zároveň chce, aby mu to něco vynášelo, měl by být i trochu obchodník. Stejně jako ten ředitel, když chce být fakt dobrej a mít přehled, měl by být i trochu údržbář." 

Amen. 

P.S. A já jsem ješitně ráda, že moje počáteční výmluva se vtělila do rozumného a praktického přístupu schopného manažera! :-)