Pověz mi něco... Aneb jak přelstít konverzačního strašáka

Společenská událost? Večírek? Ples? Proboha! Kdo tam všechno bude? A o čem se s těmi lidmi mám bavit? Určitě budu vypadat hloupě. Zakoktám se. Neumím konverzovat, nevyznám se v lidech, nejsem dobrý společník... 

Úzkost a obavy ze společenských akcí jsou rozšířenější, než bychom si mysleli. Téměř každý něco takového zažil. Je to však přirozené. Chceme dobře zapůsobit, ukázat se v dobrém světle. Možná máte v okolí někoho, kdo společností proplouvá s elegancí. Snadno se seznamuje a kam vkročí, tam zanechává stopu svého charismatu. Závidíte mu? Myslíte si, že takové schopnosti má jen hrstka vyvolených? Omyl. Společenské obratnosti a oblíbenosti se lze s dobrou vůlí a cvikem naučit. Základ je velmi prostý - důvěra a zájem o druhého. Nebo jinak - důvěra a správné otázky. 

Náš mozek reaguje na všechny podněty (vzhled, chování, názory, zkušenosti) jednoduše - to, co je nám podobné, je nám také milé. Ať už se jedná o stejný pohled na politickou situaci nebo místo, odkud pocházíme - když narazíme na člověka, který je nám v něčem podobný, automaticky si ho řadíme mezi příjemné lidi. Naopak člověk, který zaujímá opačné postoje, pro nás až tak příjemný nebude. Můžeme ho sice respektovat, ale nebudeme k němu cítit takový důvěrný vztah jako k někomu, s nímž nás cosi spojuje. Důvěru druhých nezískáme jen tak lusknutím prstů - musíme si ji zasloužit. Ať už tedy zdůrazněním společných hodnot a názorů, rodinnými poměry, zázemím nebo i tak jednoduchou věcí, jako je oblečení (speciálně na téma "oblečení" existuje mnoho zajímavých sociálních experimentů). Dalšími důležitým prvky důvěry jsou otevřenost a emocionální vřelost. Všichni rádi pobýváme s lidmi, kteří jsou milí a laskaví. S tím jde ruku v ruce empatie a umění naslouchat. U důvěryhodných lidí máme také jistotu co do chování. Jsou klidní, věcní a problémy řeší konstruktivně. Protože však mají i výše uvedenou vřelost, nepůsobí jejich věcnost chladně. Naopak vyzařují skutečný zájem. A jak projevit zájem? Přece tím, že se budeme ptát. 

Lidé velmi rádi mluví o sobě. Mnohem více je zajímá pupínek na vlastním nose než AIDS v Africe. I když vliv médií dokáže iniciovat téma mnohých společenských konverzací, vždy se jedná především o tanec různých názorů. Když téma stočíte na druhého člověka, velmi mu polichotíte. I introverti o sobě rádi mluví, jen je třeba jít na ně pomaleji. Získat jejich důvěru totiž vyžaduje delší čas. Většina lidí však na otázky týkající se jich samotných, naskočí rychle. Každý rád vyjadřuje svoje názory, postoje, a každý se také rád pochlubí. Když dáte druhým prostor, aby se mohli projevit, získáte cenné body a pověst příjemného společníka. Vlastně ani nemusíte moc mluvit, nemusíte se extra snažit ohromovat lidi. Nechte druhé, aby ohromili vás. Je to trochu paradox, ale funguje. To je zvlášť pro úzkostné lidi, kteří nemilují společenské akce, velmi úlevné zjištění. Stačí vlastně nahodit ty správné otázky... 

Otázky zjišťovací

Pro delší konverzaci nejsou moc vhodné, protože se na ně zpravidla dostane stručná odpověď. Když je pak takových otázek více za sebou, rozhovor může připomínat spíše výslech než společenský dialog. A tazatel může vypadat vlezle. Na druhou stranu, pokud se pohybujete v prostředí, kde je hodně lidí a vy chcete s každým prohodit aspoň pár slov (třeba coby hostitel), zjišťovací otázky jsou výborným spojovatelem. Jsou přiměřeně povrchní a většinou se na ně odpovídá ano/ne/ nebo jen krátce. 

Měl jste příjemnou cestu? 

Jak dlouho už bydlíte v Praze? 

Jste tady také poprvé? 

Líbilo se vám dnešní představení? 

Otázky doplňovací 

Tyto otázky přimějí protějšek k delšímu vyprávění. Jsou výborným způsobem, jak dát najevo skutečný zájem. Ptáme se na okolnosti, kontext, názory, hodnocení, zkušenosti... Podívejme se, jak by se výše uvedené otázky daly převést do doplňovací podoby:

Jakou jste měl cestu? 

Co vás přivedlo na myšlenku bydlet v Praze? 

Co říkáte na průběh akce? Já jsem tady poprvé, vy už jste tady někdy byl? 

Jak se vám líbilo dnešní představení? 

Kouzlo doplňovacích otázek spočívá v tom, že se o druhém člověku mnoho dozvíme. Když se budeme ptát "proč" a "jak" a "co si myslíte o" dostaneme se pod povrch. Málokdo se ptá na názory druhých. Většinou lidé o svá místa bojují. Když tedy sami dáme druhému člověku prostor, velmi tím v jeho očích stoupneme a sami se mnohé dozvíme. Velmi efektní je také zapamatovat si určitou informaci z konverzace a použít ji při dalším setkání. Když toto uděláte, míra vašich sympatií vystřelí okamžitě o kus nahoru. Na závěr uvedu jednu specialitu a jedno úskalí: 

Gestapácké/estébácké otázky

Tyto otázky dostaly svůj název od metod, které se používaly pro rafinované získávání informací. Vtip je v tom, že tazatel se ve skutečnosti ptá na něco jiného, než na co se ptá. Odpověď dostane až druhotně, přičemž protistrana často nic netuší. 

A chce zjistit, kde se nachází muzeum: 

A: Prosím, mohla byste mi říct, jak se dostanu k budově soudu? 

B: Tady po hlavní rovně, na křižovatce doleva a pak stále rovně, je to asi pět set metrů. 

A. Aha, na křižovatce doleva...tak mě napadá - není to někde blízko muzea? 

B. Ne, muzeum je stranou.

A. Aha, já myslel, že někde tam, tak si to asi pletu. 

B. Kdybyste chtěl k muzeu, musíte couvnout na ten kruhový objezd támhle a...

nebo chce A. zjistit něco o šéfovi: 

A. Jdete dneska brzo z práce, to je fajn, co? 

B. Jojo.

A. Šéf musí být hodný, to bych taky bral...

B. Ale ne. Šéf je na dovolené... 

Tyhle otázky vyžadují trochu cviku, ale nepředpokládám, že by měly v běžném životě výrazného užití (pokud nejste zrovna vyšetřovatel, James Bond nebo advokát). Uvedla jsem je jako bonbonek, který ukazuje efektivitu volby správných slov a načasování pro získání informací... 

Nevhodná témata

Existují oblasti, které jsou pro společenskou konverzaci nevhodné. Patří mezi ně: nemoci, tělesný vzhled, váha, věk, katastrofy, finanční situace, klišovité znaky společenských skupin, xenofobie, náboženství, politické názory... Pokud nejste přímo pozváni na diskuzi o těchto tématech, vyhněte se jim. Nikdy nevíte, zvlášť když vidíte člověka poprvé, koho máte před sebou. Možná je příslušníkem sexuální menšiny, je hluboce věřící nebo je přesvědčeným komunistou. (Když se budete šikovně ptát, tak to brzy zjistíte). Jakékoli narážky, urážky nebo i vtipy na výše uvedená témata vám však silně uškodí. Seberou důvěru. A tu je mnohem obtížnější získat, než ztratit. A opět ji vybudovat, to je někdy věc zcela nemožná... 

Pokud se tedy budete orientovat na druhé, přistupovat k nim vstřícně, pokud naleznete něco, co vás spojuje, pokud použijete kombinace vhodných otázek a vyhnete se krizovým tématům, pak proplujete společenskou konverzací v pohodě.  A čím více budete trénovat, tím jistěji se budete cítit. A ze sebejistoty pramení důvěra, která je vstupní branou k srdcím druhých. A kruh se uzavírá...