Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chvála prarodičům

2. 10. 2016 12:00:27
Prázdniny. Výlety po hradech a zámcích. Vůně koláčů, teplého kakaa a čerstvých rohlíků. Dlouhé večery vyplněné povídáním. Splněná přání. Dědova garáž. Babiččina skříň. Rozvrzaná, ale konejšivě měkká postel. A kočky. Hodně koček...

Toto a ještě mnohem víc se mi vybaví vždy, když pomyslím na svoje prarodiče z maminčiny strany. Jsem velmi ráda, že můžu toto zamyšlení psát ještě v době, kdy oba prarodiče mám. Byť už jim visí na krku sedmdesátka a nějaké drobné, a zvláště babička už přemýšlí o praktických posmrtných věcech (Jako třeba kde chce mít hrob atd. Děda takové řeči odmítá poslouchat a vždy demonstrativně odchází). I přes to, že vnímám, jak jim síly ubývají, nepřestává mě k nim poutat úcta, respekt a láska. Ba možná by se dalo říct, že tyto city stále rostou.

Jezdím za prarodiči vcelku pravidelně. Bydlíme od sebe kousek, asi dvacet kilometrů... I když mám hodně aktivit i o víkendu, přibližně každých čtrnáct dní se snažím vyšetřit čas, abych je navštívila. Vždycky mě potěší, když uvidím radostný záblesk v očích dědy. Děda je totiž trochu nemluva. Nesmírně silný, pracovitý a zodpovědný chlap, který se cele obětoval pro rodinu. Ale na slovo skoupý. Nevím, jestli byl takový vždy, nebo jestli je to reakce na poněkud dominantnější a upovídanou povahu babičky... Faktem je, že názor na cokoliv z něj musí člověk tahat jako z uranových dolů, a to se týká i emocí. Občas se ale stane, právě třeba tehdy, když přijedu, že tu radost ze shledání v očích vidím. A to je víc vypovídající než tisíc slov. Oproti tomu babička mě vždy zahrne přívalem informací, komentářů a otázek, mezi kterými vévodí dotazy "co jsi měla k jídlu" a "nezhubla jsi nějak?" Když babičce namítnu, že kdybych stále jedla tak, jako jím u nich doma, nevešla bych se za chvíli do dveří (což míním v legraci a coby kompliment na adresu výborné kuchyně), babička se trochu zarazí, úsměv ji ztuhne na rtech, prohlásí, že jsem blbá, a jde mi uchystat něco k jídlu... :-) Prostě takové typické přivítání v rodině štědrých hostitelů...

Ano, vážím si svých prarodičů pro jejich pohostinnost a vřelost, kterou projevují lidem okolo sebe. Jelikož jsem introvert, v dětství mi občas vadily četné návštěvy příbuzných a známých, které narušovaly můj vnitřní svět a klid. Pamatuju, že jsem trochu žárlila, že nemám babičku s dědou jen pro sebe. Možná to bylo i tím, že jsem od prarodičů dostala vždy více pochopení, podpory a přijetí, než od matky a otce. Prarodiče pro mě byli klidným přístavem, kotvou, na kterou jsem se mohla spolehnout. Ještě dnes, kdykoliv k nim přijedu a cítím typickou vůni jejich domu, který vybudovali za minulého režimu vlastníma rukama, přenesu se v duchu do dětství a dýchne na mě pocit bezpečí...

Ano, dům, takovou tu typickou krychlovou krabici, která byla v sedmdesátých letech v módě, vybudovali prarodiče vlastními silami, společně s pomocí několika dalších příbuzných. To vše s dvěma malými dětmi a dohledem StB (koukám, jak je divné dát děti a estébáky do jedné věty...). Naše rodina totiž byla kvůli strýčkovi duchovnímu, podstupujícímu věznění v komunistickém kriminálu, a dalšímu strýčkovi emigrantovi, politicky nežádoucí. I samotný fakt, že našim dovolili stavět, byl trochu zázrak (nebo spíš přímluva souseda-komunisty, který však možná naší rodině prokazoval i jiné "služby" než zajištění stavebního povolení... Ale to už je jiná kapitola.) Zkrátka - když si dnes představím nelehkou situaci, ve které se moji prarodiče tenkrát nacházeli sociálně, ekonomicky i politicky, nezbývá, než před nimi smeknout. Vždy si uvědomím, jaké bohaté možnosti se nabízejí mně. A jak si toho někdy nevážím nebo si stěžuju, že je to těžké... Oproti jejich zkušenostem je můj život procházka růžovou zahradou. Mohu studovat co chci, pracovat, kde chci, realizovat se v tom, co mě zajímá a baví. Prarodiče tuto možnost neměli. Babička z rodiny disidentů zažívala ve škole šikanu. Děti se jí posmívaly a učitelé hodnotili nespravedlivě. Jednou přišla do školy nová "soudružka učitelka." Stávající soudružka ji provázela po třídě a každé dítě jí představila. Na adresu mé babičky opovržlivě prohlásila: "Tahle holka, ta má jednoho strýce v kriminále a druhej utekl za hranice. Jeden kriminálník a druhej kolaborant. Co z takového dítěte asi bude..." Vítejte v 50. letech 20. století.

Babička navzdory školnímu ponižování chtěla studovat, bavila ji textilní tvorba nebo práce s dětmi. Ale nebylo ji to umožněno. Místo toho skončila jako dělnice v zahradnictví, později vystřídala několik dalších dělnických povolání. Děda celý život pracoval jako řidič. Myslím, že ten byl ve svém zaměstnání spokojenější než babička. Řízení ho baví dodnes a nevynechá jedinou možnost, aby si sedl za volant. Když tak poslouchám a pozoruji jejich životní peripetie, kdy i výběr profese byl ovlivněn nařízením "shora", jímá mě děs nad mocí systému, avšak zároveň nesmírná pokora nad tím, jak to naši zvládli. Vychovali zdárně dvě nezdárné děti - mou matku a strýčka. Snažili se pro ně získat lepší vzdělání, bohužel opět bez valného úspěchu. Matka se kupříkladu nemohla dostat kvůli kádrovému profilu na chemickou školu, která by jí bavila. Vím, že prarodiče to dodnes mrzí. Ale to byly věci, které prostě nešly příliš ovlivnit. A tak se babička s dědou aspoň snažili ovlivnit to, co mohli především - svůj domov. Pečovali o to, co svými silami vybudovali, šetřili a uskromňovali se, věřili, že bude líp (achjo, člověk už nemůže napsat ani vzpomínku, aby se mu tam nepletla politika...) Ale jistě víte, jak to myslím. Možná máte ve svém okolí také nějakou dvojici, možná jsou to právě vaši rodiče nebo prarodiče, kteří si prošli něčím podobným.

I když nastalo jisté období, kdy jsem se s prarodiči značně názorově střetávala tak prudce, že jsme na sebe s babičkou bezohledně křičely a padlo mnoho ošklivých slov... Dnes už vnímám náš vztah mnohem klidněji. Respektuji, že v lecčems se prostě neshodneme, však nás dělí dvě generace. Ale snažíme se ty rozdíly brát jako obohacení. Já ráda naslouchám vyprávění, zajímá mě, jak to dříve chodilo. Zvláště mě baví, když babička mluví o vztazích, rodině a přátelství... (Jo, to byly ty časy, kdy se dvojice poznávaly na tancovačkách s hudební kulisou Chladila, Simonové a spol., kluci byli ještě dobyvateli dívčích srdcí a schůzky se domlouvaly ústně nebo romanticky přes dopisy...) A já zase prarodiče zasvěcuji do tajů moderních technologií, vysvětluji jim svou práci ("Takže tebe platí za to, že lidem radíš?") a snažím se je bavit různými příhodami ze života. Čím dál tím víc si uvědomuji, že náš čas je tady limitován. A proto kdykoli od prarodičů odjíždím, snažím se do paměti vtisknout jejich hlas, tvář, a nasát "genia loci" jejich domu. Obdivuji je. Díky jejich práci, vzájemné podpoře a toleranci se jim povedlo vytvořit hnízdo, na které vzpomínám s láskou a nostalgií z dob dětství, a ráda se do něj vracím dodnes.

Prarodiče nebyli kdovíjak bohatí. Nebyli vysokoškolsky vzdělaní. Neměli podporu vlivných známých. Nebyli "úspěšní" v tom zneužívaném postmoderním tržním smyslu slova. Režim jim docela zatopil. A zcela jistě jim zatopily i jejich povahy a vzájemné soužití. Téma rozvodu u nich taky padlo na přetřes, to vím z vyprávění. Avšak tolerance, vzájemná úcta, respekt a láska - zvítězili. A vítězí už 51 let. Moc si přeji, abych od nich vyslechla ještě mnoho zkušeností a zahlédla v jejich očích mnoho radosti. A také, abych vzor, který v nich mám, přejala, byť vím, že to bude těžké. Okolnosti jsou jiné, doba je jiná... Ale láska a vzájemnost nepodléhají žádným politickým a ekonomickým systémům ani trendům... Láska a vzájemnost jsou hodnoty, které mají nadčasovou platnost.

Díky všem babičkám a dědečkům, kteří se věnovali (a věnují) tomu nejcennějšímu, co každá společnost má - rodině.

Autor: Andrea Novotná | neděle 2.10.2016 12:00 | karma článku: 26.76 | přečteno: 696x

Další články blogera

Andrea Novotná

Tajemství zpovědní vrby

Mají naši důvěru, svěřujeme jim životní příběhy a tajemství... Jejich výjimečnost není okázalá na první pohled. Většinou jde o introverty. Ve společnosti si neberou hlavní slovo, drží se spíše v pozadí a okolí bedlivě sledují.

1.8.2017 v 9:50 | Karma článku: 6.74 | Přečteno: 314 | Diskuse

Andrea Novotná

Český krtek v CIA

„Kdo je Karel Köcher?" ptá se Daniela Drtinová v rozhovoru televize DVTV. Muž s přísnou vizáží a knírkem se usměje: „Někdy o tom přemýšlím sám..." Lze takovou odpověď věřit člověku, jehož povoláním byl život ve lsti a klamu?

26.6.2017 v 13:26 | Karma článku: 19.23 | Přečteno: 780 | Diskuse

Andrea Novotná

Andrej Nezničitelný?

O panu stále ještě vicepremiérovi a stále ještě ministrovi financí, se toho už napsalo hodně. Nebudu papouškovat „co" se stalo. Myslím, že stejně tak zajímavé, ne-li zajímavější, je podívat se, „jak a proč?"

9.5.2017 v 17:24 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Andrea Novotná

Krása rozmanitosti

V uplynulých měsících došlo v mém životě k několika změnám. Všechny mají společného jmenovatele - lidi.

28.4.2017 v 12:54 | Karma článku: 10.44 | Přečteno: 251 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Kulhavá

Zpráva z cesty: Rozdíl mezi Čechy, Němci, Tyroláky a Italy

Každý rok se nejen o prázdninách setkávám s lidmi západní Evropy. Můj "druhý domov" je Jižní Tyrolsko, kde mám řadu přátel, kamarádů a známých. Na to navazuje Itálie a Německo.

17.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 12.19 | Přečteno: 438 |

Tomáš Vodvářka

Řekni heslo, nebo jsi synem smrti!

Jednou z charakteristik dnešní doby jsou hesla. Ne ty na předvolebních plakátech, ty jsou k smíchu či pláči. Ale ta, kterými se prodíráme na internetu.

17.8.2017 v 18:47 | Karma článku: 11.11 | Přečteno: 200 | Diskuse

Jan Pražák

Růžové pilulky na holčičky a modré na kluky

„Chcete si splnit dávný sen všech rodičů a zvolit pohlaví svých potomků? Kupte si Genderin!“ Těmito slovy nás bude již brzy vyzývat z billboardů, z televizních a z internetových reklam usměvavá tvář věhlasného profesora Moritese.

17.8.2017 v 17:47 | Karma článku: 6.82 | Přečteno: 178 | Diskuse

Karel Trčálek

Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

Byla-li zde položena otázka, za co se stydí Rusové, tak na ni odpovídám. Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

17.8.2017 v 17:37 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 355 | Diskuse

Vladimír Havránek

ODS si spletla století, na sliby už jim nikdo neletí...

Tak nám dnešek přinesl Vyšehradskou deklaraci. Nevím, čím se tento krásný kout Prahy provinil, ale to jejich prohlášení je tak optimistické, zalité sluncem. Proč mě jen napadá skvělý Michalkův film "Znaveni sluncem"?

17.8.2017 v 16:41 | Karma článku: 33.75 | Přečteno: 1125 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1128

Povoláním koučka, duší umělkyně. Pozorovatelka světa. Často (sebe)ironická. Milovnice slov, kultury, psychologie. A kontrastů.

Zajímají mě lidé, jejich chování, myšlení a cítění. Píšu, abych se podělila o postřehy, názory, dojmy. Ať už z praxe kouče, z běžného života nebo ze společenského dění.

https://andreanovotna.com/

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.