Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Holčičky z cukru a chlapečci z oceli?

14. 11. 2016 12:46:57
Moje kamarádka má tříleté dítě, roztomilou holčičku. Nedávno jsem u ní byla na návštěvě a zpozorovala jsem zajímavý jev, nad kterým moje psychologická duše ještě dlouho bádala. Natálka by si „neměla hrát s autíčky."

Zatímco jsem s kamarádkou seděla na pohovce se šálkem kávy v ruce, malá Natálka kousek od nás na zemi zkoumala nejrůznější hračky.

Babička jí přivezla celý pytel starých hraček ještě po Markovi," prohodila Simona směrem k dceři. ;„Moc se mi to ale nezdálo. Jsou to hračky pro kluky, samá auta, stavebnice a igráčci. Ale to víš, tak jsem nechtěla urazit tchyni, ty hračky pro ni mají hodnotu, tak to chápu. Ale nadšená z toho teda nejsem."

Ten postoj mě začal zajímat:„Máš dojem, že pro holčičku není dobré, aby si hrála s autíčky?"

„Je to prostě divný," vysvětlovala Simona. „Já byla vychovaná na panenkách, i když jsem měla bráchu, a ten s auty jezdil. Ve školce jsem si chtěla zkusit jezdit s autem, ale pamatuju, že kluci mě od toho vždycky vyhodili."

„Myslíš, že hračky můžou mít na děti vliv ohledně jejich identity?" nedalo mi to a zkoumala jsem dál. „Nečetla jsem nic odbornýho, ale myslím, že tady jsou nějaký role, a k holčičkám prostě patří panenky a ke klukům technika. Stačí se podívat kolem, jak se to dnes míchá. Kolik je zženštilých chlapů a kolik mužatek."

„Myslíš, že to je kvůli hračkám?"

„Asi kvůli výchově. Natálko, nech to autíčko, podívej, jaké má tady panenka hezké vlásky. Jako ty..."

Simona se na chvilku šla věnovat dceři, já jsem tam tak seděla na gauči, pozorovala je, a mysl mi okupovaly nejrůznější myšlenky ohledně genderových rolí. V dnešní společnosti je toto téma často diskutovaný problém. A nelze upřít, že Simonina slova o zženštilých chlapech a mužatkách mají něco do sebe. Občas takové lidi taky vídám. Je příčina ve výchově? V působení společnosti, v trendech, v „diktátu doby?" A pak mě obestře zvláštní pocit, když si uvědomím, že i já jsem byla vychovaná ne „typicky holčičkovsky." A že můj expartner mi jednou řekl, že jsem "taková ledovatá."

„Co, že jsem? Kdyžtak se říká ledová, ne ledovatá."

„A to je ono, Andreo. Ty jsi někdy jako generál, jakoby v tobě nebyly žádný city."

„Ty to zase prožíváš, prosímtě. Jen jsem tě opravila."

„Jsi v tomhle jak chlap."

„Já myslela, že chlap jsi ty..."

Měli jsme se rádi. Líbilo se mi na něm především to, co on možná vnímal jako svou slabinu - citlivost. V průběhu dětství a dospívání jsem totiž byla ovlivněna vychovatelem, který byl jemný asi tak jako smirkový papír. Můj otčím byl (a je)...ehm, jak to napsat, aby to nebylo zavádějící...poněkud zvláštní člověk.

Laskavost najevo nedával. Jediným projevem náklonnosti bylo od něj uznání. A to se dostavilo tehdy, když jsem se chovala tak, jak uznal za vhodné on. Už od raného věku se mnou hrál bojovky a hry pěstující odvahu. Coby milovník přírody mě bral na procházky do lesa. Tam jsem musela hledat cesty ven, orientovat se v mapách a přitom plnit další úkoly - třeba rozeznávat stromy nebo stopy zvířat. A víte co? Mě to bavilo. Dívky v mém věku si zkoušely před zrcadlem maminčiny šaty, já běhala po lese v teplácích. Otčím mě učil stavět bunkry, rozeznávat světové strany bez kompasu, rozdělávat oheň - prostě takové typické zálesácké dovednosti. Co mi však vadilo, byla jeho tvrdost a odměřenost. Občas jsem cítila touhu, aby mi řekl, že mě má rád, vzal mě do náruče nebo jen pohladil po tváři. Na druhou stranu - byl to můj vychovatel a opravdu se mi věnoval. Jen mě vychovával podstatně tvrději, než je to u holčiček běžné. Prostě jako kluka.

Jakožto vášnivý myslivec měl otčím doma sbírku zbraní. Samozřejmě mě začal do střeleckého sportu zasvěcovat hned, jakmile jsem měla dostatečnou motoriku a rozum, abych se zbraní uměla manipulovat. Teď se asi mnozí konzervativci pohorší, ale budu počítat s tím, že tyto události jsou promlčeny :-) Troufám si tvrdit, že pistoli jsem držela v ruce dřív než vařečku. Otčím nám domů dokonce koupil střelnici, kde jsem mohla trénovat střelbu i na pohyblivý terč. Někdy jsem byla sama terčem - avšak terčem uznání - od otčímových kamarádů, se kterými jsem soupeřila. A když jsem někoho z nich porazila, cítila jsem se jako královna světa. Uspokojovalo mě to víc než perfektní make- up a precizní účes. Záliba ve zbraních a střelbě mi zůstala dodnes.

Otčím mi vštěpoval, že musím být v životě aktivní a stále se učit. Jeho dvě hesla, která mám dodnes pod kůží, zněla: „Co tě nezabije, to tě posílí," a „Můžeš být blbá, ale musíš si umět poradit." Kdykoliv řeším nějaký problém, nepanikařím, ale racionálně se zamyslím, analyzuji a hledám řešení. Tento systematický přístup mě taky naučil on. Stejně tak dbal o to, abych se vzdělávala a zajímala se o dění ve světě. Hovořil se mnou o politice a sociálních tématech. Bral mě do společnosti mužských přátel, takže jsem si vypěstovala k mužům silnou důvěru. Dodnes vyhledávám společnost starších mužů. Nemám zpravidla dojem, že by mě znehodnocovali. Vnímám je jako rádce, starší bratry, otce, podporovatele... Otčím říkal, že když se někomu nebudu líbit, je to jeho problém. Takže teď, když náhodou potkám muže, který proti mě něco má, jen si řeknu „ten je ale nějaký divný," a dál se jím nezabývám. (Otce nebo otčíma s takovým názorem bych přála každé ženě :-) ).

Kritizoval však citlivost, se kterou jsem se potýkala dlouhá léta. Nikdy jsem před ním nesměla brečet. Když jsem jednou před ním ošklivě spadla na kole a odřela si kolena do krve, on stál opodál a jen se smál. Úraz bolel jako čert. Já měla slzy na krajíčku, ale když jsem viděla, že se mi směje, beze slova jsem se zvedla. Ani kapka slzy neukápla. Otčím za mnou večer přišel a ptal se, jestli mě noha nebolí. „Jasně, že mě bolí," odpověděla jsem popravdě. „Ale jsou horší věci. Tohle přežiju." Tenkrát mě pochválil za statečnost, a já se opět cítila silná a schopná...

A takových příhod je víc... Tak jsem seděla u kamarádky na gauči a během těch několika minut, kdy si ona hrála s Natálkou, jsem dospěla k názoru, že bych dle stylu výchovy dnes měla být buď agresivní mužatkou nebo zapšklou feministkou v tom nejhorším smyslu slova. Místo toho vidím v zrcadle ženu s pečlivým líčením, oblečenou zásadně v šatech nebo sukních, ženu, která si libuje ve vysokých podpatcích, kosmetice a vybraném chování... Ženu, která se často usmívá, a do které by na první pohled nikdo neřekl, že umí střílet, miluje diskuze a argumentování, a její nejoblíbenější hrou je "Městečko Palermo."

Život totiž tomu tak nějak chtěl, že jsem neztratila pojem o své ženské identitě, spartánské výchově navzdory. Šatičky, líčení, nakupování, touha líbit se... To mě přitahuje mnohem víc než vojenské hangáry, kam bych, dle otčímových metod, možná měla slušně nakročeno. I když mám ráda zbraně, a v životě preferuji disciplínu a řád, nejsem sportovní typ, ale estét s citem pro umění. Na druhou stranu trpím v ženském kolektivu. O kosmetice nebo vaření se vydržím bavit maximálně půl hodiny, protože mi to přijde povrchní. Otčím měl vedl k lásce ke vzdělání, respektu k vědě a racionalitě. Chtěl ze mě mít právničku, univerzitní profesorku nebo političku. Ani jedno jsem mu (zatím) nesplnila, ale každým dnem oceňuji, co mi do života dal. I když někdy musím poslouchat řeči o „ledovatosti."

Aniž bych chtěla dávat svůj příklad za jediný univerzálně platný, myslím, že v otázce rozdělení genderových rolí záleží na vícero aspektech, než jen na stylu rodičovské výchovy. Ostatně, i chlapečci procházejí obdobím, kdy jeví zájem o ženské věci, oblečení nebo líčení. U chlapečků se však tyto zájmy sledují s ještě větší úzkostí než u holčiček hrátky s autíčky. Určitě na toto téma existuje hodně studií. Kdyby nic jiného, může to být zajímavé téma pro nadcházející zimní večery...

Když jsem od kamarádky odcházela, řekla jsem ji, že mě inspirovala k článku na blog.

„To si ráda přečtu, musím říct, že máš odvahu, když takhle veřejně píšeš, já bych asi nedala, kdyby mě tam někdo kritizoval."

„To chápu," usmála jsem se. „Ale můj otčím vždycky říkal, že když se někomu nelíbíš, je to jeho problém, ne tvůj."

„To je dobrá rada."

Díky, Aleši. Díky „mužská výchovo.“ Uplatníš se všude.

Autor: Andrea Novotná | pondělí 14.11.2016 12:46 | karma článku: 39.01 | přečteno: 4226x

Další články blogera

Andrea Novotná

Tajemství zpovědní vrby

Mají naši důvěru, svěřujeme jim životní příběhy a tajemství... Jejich výjimečnost není okázalá na první pohled. Většinou jde o introverty. Ve společnosti si neberou hlavní slovo, drží se spíše v pozadí a okolí bedlivě sledují.

1.8.2017 v 9:50 | Karma článku: 6.74 | Přečteno: 314 | Diskuse

Andrea Novotná

Český krtek v CIA

„Kdo je Karel Köcher?" ptá se Daniela Drtinová v rozhovoru televize DVTV. Muž s přísnou vizáží a knírkem se usměje: „Někdy o tom přemýšlím sám..." Lze takovou odpověď věřit člověku, jehož povoláním byl život ve lsti a klamu?

26.6.2017 v 13:26 | Karma článku: 19.23 | Přečteno: 780 | Diskuse

Andrea Novotná

Andrej Nezničitelný?

O panu stále ještě vicepremiérovi a stále ještě ministrovi financí, se toho už napsalo hodně. Nebudu papouškovat „co" se stalo. Myslím, že stejně tak zajímavé, ne-li zajímavější, je podívat se, „jak a proč?"

9.5.2017 v 17:24 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Andrea Novotná

Krása rozmanitosti

V uplynulých měsících došlo v mém životě k několika změnám. Všechny mají společného jmenovatele - lidi.

28.4.2017 v 12:54 | Karma článku: 10.44 | Přečteno: 251 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Kulhavá

Zpráva z cesty: Rozdíl mezi Čechy, Němci, Tyroláky a Italy

Každý rok se nejen o prázdninách setkávám s lidmi západní Evropy. Můj "druhý domov" je Jižní Tyrolsko, kde mám řadu přátel, kamarádů a známých. Na to navazuje Itálie a Německo.

17.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 472 |

Tomáš Vodvářka

Řekni heslo, nebo jsi synem smrti!

Jednou z charakteristik dnešní doby jsou hesla. Ne ty na předvolebních plakátech, ty jsou k smíchu či pláči. Ale ta, kterými se prodíráme na internetu.

17.8.2017 v 18:47 | Karma článku: 11.75 | Přečteno: 210 | Diskuse

Jan Pražák

Růžové pilulky na holčičky a modré na kluky

„Chcete si splnit dávný sen všech rodičů a zvolit pohlaví svých potomků? Kupte si Genderin!“ Těmito slovy nás bude již brzy vyzývat z billboardů, z televizních a z internetových reklam usměvavá tvář věhlasného profesora Moritese.

17.8.2017 v 17:47 | Karma článku: 6.82 | Přečteno: 184 | Diskuse

Karel Trčálek

Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

Byla-li zde položena otázka, za co se stydí Rusové, tak na ni odpovídám. Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

17.8.2017 v 17:37 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 359 | Diskuse

Vladimír Havránek

ODS si spletla století, na sliby už jim nikdo neletí...

Tak nám dnešek přinesl Vyšehradskou deklaraci. Nevím, čím se tento krásný kout Prahy provinil, ale to jejich prohlášení je tak optimistické, zalité sluncem. Proč mě jen napadá skvělý Michalkův film "Znaveni sluncem"?

17.8.2017 v 16:41 | Karma článku: 33.80 | Přečteno: 1141 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1128

Povoláním koučka, duší umělkyně. Pozorovatelka světa. Často (sebe)ironická. Milovnice slov, kultury, psychologie. A kontrastů.

Zajímají mě lidé, jejich chování, myšlení a cítění. Píšu, abych se podělila o postřehy, názory, dojmy. Ať už z praxe kouče, z běžného života nebo ze společenského dění.

https://andreanovotna.com/

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.