Ach, ty povánoční účty...

Ne, nemám na mysli sevřené srdce při pohledu na bankovní účet. Nechci psát ani o dani z obžerství, kterou mnozí (včetně mě)  budou během ledna platit... Je tady něco nehmotného - totiž - to podivné slovo - bilancování... 

Sama tohle slovo ráda nemám. Na předsevzetí mě nikdy neužilo. Zastávám názor, že když se člověk pro něco rozhodne, je úplně jedno, v jaké fázi roku se nachází. Můžeme začít hned. Ovšem ani mně se nevyhne ten dojem, že datum 1.1. má v sobě cosi přitažlivého. Je to tak čisté datum - dvě jedničky. A letos ještě sedmička na konci! Ne, nejsem žádný numerologický vyznavač, avšak letos to bilancování přišlo. Přepadlo mě zcela nepřipravenou. Včera večer. 

Přijela jsem domů do bytu po třech dnech strávených s rodinou. Bylo to pěkné, avšak jak už to my introverti známe - příliš hluku a lidí nás dříve či později vyčerpá. Přejedla jsem se cukrovím, kaprem a salátem, shlédla po dlouhé době několik pohádek (neb Vánoce jsem jedinou dobou roku, kdy se dívám na televizi) a pohovořila s lidmi, které jsem dlouho neviděla. Taky jsem vyslechla pár poznámek na mou nezadanost, povahu a budoucnost. Prostě taková sváteční klasika. Tak za mnou včera večer zapadly dveře bytu, a já se ponořila zpět do svého klidu a zvláštní samoty. Mám samotu ráda. Osvěžuje mě. Ze svého bytu jsem si vytvořila útočiště, kam jen tak někoho nevpustím. Po letech strávených spolubydlením - musela jsem o pokoj dělit se sestrou nebo s kamarádkami na intru - oceňuju hnízdo, které je jen pro mě. 

Zatímco jsem si tak vybalovala věci a tu horu jídla, kterou mi starostlivá babička napakovala, vířily hlavou myšlenky, které jsem si už dlouho nepřipouštěla: konec roku - co jsem za ten rok stihla/nestihla - s kým jsem se seznámila - koho jsem opustila - co se mi povedlo/nepovedlo - a jak budu pokračovat dál... Divné rozpoložení, směs melancholie a podivného rozechvění mě držel celý večer... Dnes ráno jsem se probudila v šest s nezvykle dobrou náladou. A rázem jsem věděla, co musím udělat: uklidit! Ne však jen fyzicky, ale i duševně. Intuice mě vedla do pracovny, kde jsem ze šuplíků nemilosrdně vyházela a roztřídila staré papíry a cetky, které se tam za celý rok (člověk ani netuší jak) usadily. Bloky popsané zašlými poznámkami... Narychlo naškrábaná telefonní čísla beze jména... Účtenky od věcí, o kterých už ani nevím... Obaly a krabice... Pár básní, které vznikly ve slabých chvilkách (ty jsem posvátně uložila k jiným podobně hořkosladkým básním)... Stejně tak to dopadlo v obýváku a předsíni. Z komody a skříní letělo pryč vše, o čem jsem věděla, že už to zřejmě nepoužiju. S každým takovým kouskem jakoby ze mě padala velká tíha. Věci, které jsem uznala jako ještě užitečné, jsem hezky srovnala a seřadila. Souběžně s tím jakoby i v mém srdci začal vznikat větší pořádek. Jako bych si tím hmotným úklidem umetala vnitřní duševní cestičku... Postupně jsem začala přicházet na to, jaké kroky mám udělat dál, na co se primárně zaměřit, jak v novém roce postupovat, abych dosáhla cílů, které jsem si vytyčila. Jsem typický "cílař." Doma tomu říkají "ctižádostivec." Ale je to jen úhel pohledu, aspoň myslím. Prostě patřím k lidem, kteří si vytyčí cíl a jdou za ním ať se děje co se děje. Jenže když máte cíl, musíte mít taky aspoň náčrt cesty. Někdy se stává, že na té cestě zabloudíte nebo se zdá, že nikam nepostupujete. A ukazatele nikde. Dnes, s tímto téměř fanatickým úklidem, kdy jsem třídila věci, třídila se i mysl. 

Náhle jsem věděla, že ten definitivní rozchod, který jsem letos podnikla, bylo to nejrozumnější, co jsem mohla udělat. Snažila jsem se pečovat o někoho, kdo si to vůbec nezasloužil. To mě neskutečně brzdilo. I když jsem kvůli tomu vyplakala takový pěkný menší rybník, nemohla jsem dál investovat energii a ztratit cenný čas pro někoho, kdo místo lásky potřebuje především terapeutické křeslo... Náhle jsem věděla, že práce, kterou dělám, je skutečně směr, kterým chci jít. Že lidé, které na své cestě potkávám, do toho rámce skvěle zapadají... Náhle jsem věděla, že umění, které tak miluji, pro mě nikdy nebude tou hlavní činností, protože jinak by se mi stalo břemenem... Náhle jsem věděla, že mi velmi pomůže, když vylepším svůj komplikovaný vztah s nevlastním otcem a podám mu jako první ruku ke smíru... Náhle jsem věděla, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout... A taky jsem věděla, se kterými lidmi se budu muset co nejrychleji rozloučit... To vše způsobil jeden menší (no, tak popravdě trochu větší) úklid. 

Teď tu sedím a píšu článek, o kterém vůbec nevím, jakou by měl mít pointu. Trochu se tak bojím, že mě začíná přepadávat spontánnost. Kromě toho, že jsem "cílař", jsem taky "plánovač," a spontánnost mě dost děsí. Tak doufám, že je to jen epizodka. Jeden trochu zmatený článek v jinak uspořádaném blogu. Zmatený článek, který ale pojednává o uspořádané mysli. Paradox. Jako vždycky. Anebo - má snad toto rozpoložení signalizovat, že spontánnost není tak hrozná, jak se mi jeví? Že by to byla výzva pro ten další rok? 

Nevím, v jakém rozpoložení se nacházíte vy. Ať už jste si prodloužili svátky, trávíte je s rodinou, přáteli, nebo jste zamířili do práce... Zkuste podniknout podobný úklid. Jistě máte taky pár šuplíků nebo skříní, kde se válí dávno nepoužívané věci. Možná při jejich opětovném nalezení přijdete na zajímavé vzpomínky a nápady. Uvědomíte si, co chcete a nechcete. Kam směřujete. Kdo vás provází... Hlavní však je, abyste vždy provázeli sami sebe. Abyste to byli vy, na koho se můžete spolehnout ze všeho nejvíc. Mějte rok 2017 takový, jak k němu sami přistoupíte! :-)