„Argumentuješ tady ad personam, to je v téhle diskuzi naprosto mimo mísu." „Co?" oponent se na mě překvapeně podíval: „Ad co?" Povzdechla jsem si: „Ad achjo..." Tak se na ty druhy argumentace podíváme...
Poměrně často narážím se styku s lidmi na to, že se neorientují v zásadách projevu a diskuze. Cožpak o to, pro ty, kdo rétoriku v životě nepotřebují pro živobytí a stačí jim projevovat názory na internetových fórech nebo u piva, je to vcelku pochopitelný nedostatek. Všimla jsem si však, že i mnozí z těch, kdo se pohybují na veřejnosti a jejichž projev je spojený s jejich věrohodností a úspěchem, mají v této oblasti mezery. Když ke mně přijde klient, který se chce naučit přesvědčivě vystupovat, dostane se mu také argumentační lekce. Teorie vypadá sice poněkud suše, ale praxe je potom velmi zábavná. Tak pojďme na to nejdůležitější - rozdělení argumentů a jejich užití.
Argumentum ad rem: Argumentace k věci. Střízlivost, věcnost, konkrétnost. Žádné odbočky nebo emoční ukňouranost. Řečník sděluje fakta, která se bezprostředně týkají problému. Argumentace je racionální a logická, zaměřená na předmět a na výsledek. Tento způsob je pro diskuzi nejvhodnější, ideálně by oběma (nebo více) stranám mělo jít o společný cíl. Tuto argumentaci neradi používají manipulátoři a svou nechutí k věcnosti se také často prozradí.
Argumentum ad hominem: Argumentace k člověku. Tímto způsobem se řečník naladí na osobnost svého protějšku. Pokud ho chce k něčemu přesvědčit, může argumentovat tím, co pro něj souhlas s návrhem osobně přinese, čemu se se vyhne, čeho dosáhne. Velmi zde pomůže znalost metaprogramů (o těch jsem psala v článku o NLP). Zde se nabízí široké pole manévrování. Čím více toho o protějšku víme, tím lépe k němu můžeme osobně argumentovat. Pokud argumentujeme proti, můžeme tímto způsobem poukazovat na slabosti oponenta, jeho předchozí výroky, názory, hodnoty atd.
Argumentum ad auditorium: Argumentace k posluchačům. Typickým příkladem jsou předvolební boje a politické debaty. Řečníkům nejde ani tak o věcnost, jako o image a dojem, který vyvolají u posluchačů. Taková diskuze sebou nese i osočování a veřejné upozorňování na chyby protivníka. Vlastní chyby jsou zamlčovány, zato se přemrštěně vyzdvihují kladné (ať už skutečné nebo přikrášlené) vlastnosti a úspěchy. O věcnosti zde nemůže být řeč.
Argumentum ad baculum: Argumentace holí. Nepředpokládám, že by se užívala často ve veřejném prostoru, v zákulisí je častější. Jde o všechny typy zastrašování, vyhrožování, vydírání... A samozřejmě může gradovat fyzickým násilím nebo přímo likvidací. Takticky většinou účinné, strategicky (pokud nejste zrovna šéf mafie) prodělečné. Sama za sebe nedoporučuju.
Argumentum ad ignorantiam: Tento způsob argumentace z neznalosti se vyskytuje tehdy, když někdo tvrdí, že něco je pravdivé jen proto, že nebylo prokázané, že je to nepravdivé nebo naopak. Nepřítomnost našeho důkazu však ještě neznamená pravdivost argumentu oponenta. Příkladem budiž debaty mezi ateisty a věřícími, nebo lidé, kteří byli svědky nějakého nadpřirozeného jevu. Nebo názorněji: zfalšujeme podpis a protistrana to nemůže dokázat. Tato neznalost však nestačí k tomu, abychom byli prohlášeni za nevinné.
Argumentum ad misericordiam: Odvolávání se na soucit a milosrdenství. Může to být vnímáno pozitivně, když nám jde upřímně o dobrou věc. Ale je nechutné, jak tak ušlechtilé charakteristiky můžou být manipulativně zneužity. Vždycky si vzpomenu na svou známou, zadluženou svobodnou matku, která mi kdysi před vánočními svátky srdceryvně plakala do telefonu, abych jí půjčila peníze na nájem, že prý „se věnuju charitě, jsou Vánoce a lidi by si měli pomáhat." Ty argumenty byly vcelku dobré, přesto nepochodila. Použila jsem totiž...
Retorsio argumenti: Toto je můj oblíbený způsob argumentace. Lidově řečeno při něm „vezmete oponentovi vítr z plachet." Jde o známé „právě proto, že..." Vezmete argument protistrany a ukážete ho z jiné strany, pro vás příznivé. Při troše fantazie se takhle dají obrátit téměř všechny argumenty, tato technika se taky používá ve slovní sebeobraně. Takže: „Ano, právě proto, že se věnuju charitě Ti dám kontakt na člověka z poradny pro lidi v tísni, který Ti pomůže lépe než já."
Argumentum ad personam: Kdyby na mě známá byla naštvaná, že jsem ji místo peněz poskytla „jen" kontakt na charitu, mohla by se obrátit k argumentaci k osobě. Takový styl má většinou nepřátelský tón, bere si na paškál osobnost a volí kategorické výroky typu: „Jsi lakomec...Nemá žádnou morálku...Pořád lže"...atd. Při zvlášť ostrých bojích může diskutér napadnout protivníka zmínkou o jeho těžkém dětství, rozvodu, nemoci nebo problémech s alkoholem... Opět je tato argumentace nevěcná a přináší do diskuze chaos. Manipulantům se to však hodí.
Argumentum ad populum: Od toho tu máme „populisty," politiky, kteří vykřikují to, co chce lid slyšet. Fakta si upravují ke svému obrazu nebo je zatajují, zato hojně pracují s emocemi. Výroky mění podle nálady společnosti, ale taky náladu společnosti mohou sami měnit, pokud k tomu mají prostředky. Populisté hovoří k masám a používají obecné pojmy (štěstí, jistoty, bohatství, bezpečnost...) aniž by však byli konkrétní či sdělili kroky, kterými chtějí k výše slíbenému dojít. Tento styl se podobá argumentaci ad auditorium.
Ignoratio elenchi: Tímto způsobem se převede podstata sporu jinam. Ne však jako u retorsio argumenti, navázáním na argument protistrany. Ignoratio elenchi zcela pomine předmět diskuze, argumentující zavede téma na úplně jinou (pro něj bezpečnější) cestu. Příklad: „Podvádět manželku je nemorální, jak jsi to mohl udělat?" Ignoratio elenchi: „Co je to vlastně morálka?" Nachytaný nešťastník: „Hm, soubor pravidel sdílených kulturou." Ignoratio elenchi: „A kdo ty pravidla vytvořil?" (v uvedeném příkladu je použito ignoratio elenchi společně s otázkou. To je dvojnásob účinné, neboť kdo se ptá, ten rozhovor vede).
Argumentum ex consensu gentium: Argument z všeobecného souhlasu. Uplatnění nachází v propagandě a překrucování. Platí zde, že „hlas lidu, hlas Boží." Vychází z iracionálního přesvědčení, že většina má pravdu. Na tento argument naráží demokracie, kdy se lidé rozčilují, že usnesení většiny musí být správné. Jak vidíme, nemusí. Dalším takovým uplatněním je například vnímání ženské krásy, kdy se za estetický ideál považují dlouhonohé, dlouhovlasé, prsaté a pouze štíhlé ženy. O všeobecném souhlasu zde můžeme diskutovat, na dojmu „všeobecnosti" se totiž podílejí všudypřítomná média. A když je něco v médiích, tak to musí být... známe to. (Sláva těm, kdo myslí kriticky)!
Argumentum a priori: Důkaz vychází z čistě logické posloupné úvahy, kdy skládáme díly, které na sebe jistě navazují. Na naše tvrzení můžeme tudíž uplatnit metodu dedukce.
Argumentum a posteriori: Důkaz vychází z osobní zkušenosti. Naše tvrzení se bude opírat o empirii, je tedy induktivního charakteru.
Uvedla jsem zde nejznámější způsoby argumentace, na které můžeme narazit. Dalo by se k nim vymyslet mnoho příkladů, avšak článek je už tak na blog dlouhý. Jistě však vlastní příklady vytvoříte. S rétorikou se setkáváme každý den. Internetové a novinové články, diskuze a fóra, televizní talk show a debaty... Když se v tom člověk orientuje, je potom zábavné sledovat různé způsoby diskuzí, odhalovat manipulanty a přemýšlet o argumentech.
