V uplynulých měsících došlo v mém životě k několika změnám. Všechny mají společného jmenovatele - lidi.
Ač jsem založením introvert a nikdy jím být zřejmě nepřestanu, lidé mě vždy zajímali. V poslední době jsem měla možnost seznámit se (díky pracovním, školním i zájmovým aktivitám) s tolika různými lidmi, jako jsem nestihla snad za celý dosavadní život. Myslela jsem, že mě to unaví. A svým způsobem to unavující je - po dni stráveném ve společnosti se stále nejvíc těším na to, až za mnou zapadnou dveře bytu, a já budu jen sama se sebou. Pořád si dovedu představit, že bych několik dní nemusela s nikým mluvit, nemusela nikoho vidět, a byla bych šťastná. Stále je mým snem zmizet na čas do ticha kontemplativního kláštera...
Ale přesto (nebo právě proto) - děkuji za všechny lidi, které znám. A především za jejich rozmanitost. Zjišťuju, jak nesmírně zajímavé je objevovat postoje, hodnoty a motivace druhých. Že je fascinující naslouchat i protichůdným názorům a zjišťovat, kde pramení. Že mě baví nahlížet do vnitřních světů, které se mnohdy tak liší od mého. Ta odlišnost je přirozená. Každý jsme jedinečný, každý jsme svět sám pro sebe. Důležité je, abychom to uměli sdílet a neuzavírali se ve vlastní bublině. Tenhle postoj díky Bohu nemám, proto mi přijde tak obohacující setkávat se i s lidmi, se kterými si na první pohled nemám co říct. Jakmile jim ale začnu naslouchat a doptávat se, otevřou se mi obzory, na jejichž horizontu se s tím člověkem nakonec stejně potkám. Jak? Těžko se to vysvětluje - asi bych to nazvala prostým "člověčenstvím." Bytím. Máme samozřejmě určitou povahu, věk, určité názory, hodnoty, přesvědčení nebo víru, ale na té bazální úrovni jsme prostě jen "lidé." Mít rád "člověka pro člověka," mi přijde jako základ.Od toho se pak odvíjí všechno ostatní. Problémem je, že ne každý tento přístup praktikuje. Ne snad proto, že by nechtěl. Ale spousta lidí jako by měla strach podívat se na skutečnost z různých úhlů, očima druhých, i těch, se kterými nesouhlasíme.
Zrovna včera jsem měla na tohle téma rozhovor s kamarádem budhistou. Je to člověk, který mě v mnohém inspiruje a pomáhá. Obdivuju jeho vnitřní klid a vyrovnanost, a musím říct, že se vždycky před ním trochu stydím, neboť si uvědomuju, že k podobném klidu mám ještě hodně daleko. Shodneme se však na tom, že lidská rozmanitost je úchvatná. Poněkud zarážející je zarputilost, se kterou někteří lidé berou svůj úhel pohledu za jediný správný a univerzálně platný. S kamarádem budhistou jsme svorně došli k názoru, že svět je velké tajemství a život dar. A to nám stačí.
Otevřená mysl je jedna z nejlepších věcí, která se může člověku přihodit. Mám tak kolem sebe lidi, se kterými se mohu bavit na různá témata. A ty témata mají podtémata, a z nich právě často pramení neshody, které však otevřená mysl překoná.
A tak se bavím s budhistou, křesťanem, mormonem, ateistou, agnostikem, lidovcem, komunistou, členem anarchistické federace, ředitelem banky, nezaměstnaným filozofem, primátorem, uklízečkou záchodů, módní bloggerkou, gayem, lesbičkou, studentem MatFyzu, PR manažerkou, hercem, podnikatelem ze Sillicon Valley, knězem, poslíčkem pizzy, lékařem, prodavačkou v Tescu, anorektičkou, rockerem, babičkou poslouchající Šlágr, milovníkem Havla, odpůrcem Havla, Romem, Vietnamcem, vojákem, humanistou, občanským aktivistou i s bezdomovcem na nádraží... A tak by se dalo pokračovat. Zajímá mě "proč," zajímá mě "jak," zajímají mě životní příběhy. Ti lidé mě prostě zajímají "jako lidé." A teprve z jejich vyprávění, života, zkušeností a zážitků pak krystalizují názory. Je úžasné to pozorovat.
Mohlo by to vyvolat dojem, že přes to množství různorodosti se vytratí jednota. Ale právě v tom je to kouzlo otevřené a vyrovnané mysli. Takový člověk ví, kde stojí. Rozumí sám sobě a chápe druhé. A cítí se být "nad tím vším." Už C. G. Jung hovořil o významu, který do života přináší schopnost sjednocovat protiklady a hledět na svět i lidi integrálně.
Svět je velmi pestrý. Lidé jsou pestří. A je to dobře.
