Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tajemství zpovědní vrby

1. 08. 2017 9:50:32
Mají naši důvěru, svěřujeme jim životní příběhy a tajemství... Jejich výjimečnost není okázalá na první pohled. Většinou jde o introverty. Ve společnosti si neberou hlavní slovo, drží se spíše v pozadí a okolí bedlivě sledují.

Díky tomu, že pozorují, naslouchají a vnímají, mají dokonalý přehled. V myšlenkových analýzách jdou pod povrch všedního dění, a dokážou podávat originální a hluboké pohledy na svět. Tito tiší společníci jsou skutečným pokladem pro toho, kdo dokáže jejich schopnosti vnímat a ocenit. Jejich největším darem je naslouchání. Proto jsou tito lidé často vyhledávaní coby „zpovědní vrby.“

Možná taky někoho takového v okolí máte. Víte, že ať by se dělo cokoliv, k tomuto člověku se můžete obrátit upřímně, otevřeně, bez obav. Zpovědníci mívají vzácnou vlastnost – neodsuzují. Jejich úloha je v prostém naslouchání a empatii. Náš rychlý svět sice nabízí všemožná instantní řešení na všemožné problémy, právě tím však bývá poněkud povrchní. Nezřídka se stává, že sami známe řešení svých problémů, avšak nedokážeme ho dobře rozpoznat. Lidé, kteří umí naslouchat, mohou pomoct najít správný směr. Jejich klid se po nějaké době začne zrcadlit v chování těch, kdo se jim svěřují. Člověk, který za „zpovědní vrbou“ přišel, se tak při odchodu cítí mnohem lépe, vyrovnaněji, silněji. Má zároveň jistotu, že vše, co řekl, zůstane uchováno v tajemství. Diskrétnost je další cennou devízou zpovědníků. Tím se liší od obyčejných sběratelů drbů.

Těch je víc než důvěrníků, byť se mohou tvářit velmi nápomocně. Jejich vtíravost je však právě znak, nad kterým by nám měla varovně zablikat červená kontrolka. Takový člověk bude jedno velké ucho, bude nás přesvědčovat o tom, že „to rozhodně nikomu nepoví,“ ale v jeho dychtivosti cítíme neupřímnou pachuť. Sběrateli drbů nejde o to, aby druhému skutečně naslouchal. Vybere si z vyprávění jen to, co se mu hodí, všetečně se vyptá na nejmenší detaily, nutí lidi vyprávět i to, o čem mluvit nechtějí (to důvěrník nikdy nedělá!), příběh poupraví, něco zveličí, něco zamlčí, a pustí do to světa. Za pár dní se pak může stát, že o nevěře a našem divokém rozvodu ví celá ulice... Naproti tomu zpovědní vrby si každou informaci uchovávají pro sebe. Nesou tak v sobě stovky příběhů, o kterých často neví nikdo jiný než oni a ten, kdo jim je svěřil.

Jednou jsem jela s jedním známým vlakem a v kupé si k nám přisedla dáma, která z obyčejné nezávazné konverzace začala vyprávět téměř celou rodinnou historii. Svěřila se i s tím, že před půl rokem potřetí potratila a že už je smířená s tím, že děti nikdy mít nebude. Trpělivě jsem ji poslouchala, ani jsem se nemusela na nic doptávat, paní povídala a povídala. Asi po půlhodině se zarazila: „Slečno, já vůbec nevím, proč vám to vlastně všechno říkám. Já ale vidím, že mě posloucháte...“ A začala se omlouvat. Uklidnila jsem ji, že je to v pořádku. Můj známý, který seděl trochu stranou a o kterém jsem si celou dobu myslela, že spí, po odchodu oné dámy prohlásil: „Tak to byla síla. Ještě chvíli a dala by Ti PIN do banky.“

Jako zpovědní vrbu si mě vyhlížejí lidé běžně. Táhne se to se mnou už od školních let. Ve třídě jsem byla „stmelovač,“ mediátor, diplomat. Snažila jsem se udržovat rovnováhu v řevnivosti, která čas od času propukla mezi různými skupinkami. Nedá se říct, že bych někomu stranila, protože jsem vnímala skutečnost z mnoha úhlů. Měla jsem vlastní život, který nebyl definován tím, do jaké skupinky zrovna patřím. Spolužáci mě vnímali jako tichou a na první pohled neprůbojnou osobu, která je však ochotná nezaujatě naslouchat a podat pomocnou ruku. Nikdy jsem si nepotrpěla na povrchní tlachání, u lidí mě zajímaly jejich názory, hodnoty, motivace, obavy, sny a touhy... Spolužáci mi vyprávěli, svěřovali se, já naslouchala, snažila se je pochopit, a to mě obohacovalo. Sice jsem s nimi nekouřila v zastávce a nechodila za zábavou, ale naprosto přesně jsem věděla, kdo ze spolužáků má doma problémy, kdo o kom jak přemýšlí, co si kdo přeje...

Funkce zpovědní vrby mi zůstala dodnes, a jsem za to ráda. I když tato činnost má samozřejmě obtížnější stránky. V první řadě musí člověk zachovávat naprostou diskrétnost. Vždy se těch, kteří mi důvěru svěřují, ptám, jestli si to mám uchovat v tajemství nebo jestli chtějí, abych se o tom ještě s někým poradila. Je už známo, že se pohybuju v prostředí lidí, kteří se věnují psychologii a profesionálnímu poradenství. Proto je taková otázka na místě. Většinou je to však tak, že dotyčný se potřebuje pouze vypovídat. V tom případě je nezbytné mlčet jako hrob. Důvěra je velmi cenný dar, který se těžce nabývá a lehce ztrácí. Stačí jedno prořeknutí, svěřené tajemství se dostane ven a začne žít vlastním životem. Pokud jste byli skutečně jediným důvěrníkem, znamená to konec. Konec důvěry, a s tím logicky často spojený i konec vztahu jako takového.

Důležité je vyvarovat se soudů. Někdy v pozici zpovědní vrby slyšíme takové věci, že se nám z toho protáčejí panenky. Myslíme si, že naprosto přesně víme, jak bychom se v té které situaci zachovali. A to je kámen úrazu – jak bychom „my.“ Před námi ale stojí člověk, který je jiný než my. Má jiné vlastnosti, životní zkušenosti, motivace i cíle. Pokud do něj začneme hustit naši představu o tom, co je správné, může se stát, že podruhé už se nám nesvěří. Přístup bez soudu samozřejmě neznamená, že budeme schvalovat vše, co uslyšíme. Někdy to můžou být totiž věci, které jsou z podstaty zlé. Je však bláhové myslet si, že mentorováním dosáhneme změny. Člověk se k nám přišel vypovídat, vložil do nás důvěru, očekával, že bude vyslyšen. To poslední, po čem touží, jsou kritické komentáře. Jak se však zachovat, když nemůžeme schvalovat, co slyšíme?

Necháme člověka domluvit, a pak se zeptáme, co si o celé věci sám myslí. Pokud chceme přispět radou nebo doporučením, pak jen tehdy, když dostaneme svolení. Mnohem lépe než teoretické řeči působí příběhy. Pokud si vzpomeneme na případ někoho, kdo byl v podobné situaci, můžeme to použít jako příklad. Na praktické zkušenosti lidé nejlépe slyší. Výsledek „zpovědi“ je ale vždy na tom, kdo za námi přišel. Tím, že dotyčného nebudeme dirigovat do svého modelu, se vyhneme tomu, abychom v případě neúspěchu byli později osočeni ze špatné rady. Důvěrník je právě člověk, který nechává druhému svobodu.

Důvěrníci musí dávat pozor na to, aby se příběhy, které jim lidé svěřují, nenechali vyčerpat. Pokud nemá člověk dobře nastavené hranice, může se stát, že zapomene na své potřeby. Věnuje se pak druhým víc, než sobě samému. Každý z nás však potřebuje čas, který patří jen nám. Já měla s rovnováhou zpočátku problém. Poznala jsem riziko, které zpovědníkům hrozí: Cítíme se užiteční a schopní a propadneme mylnému přesvědčení, že náklonnost druhých si získáme tím, že jim budeme pokaždé k službám. Jakmile si tohle do mozku naprogramujeme, je zle. Kdykoli se mi někdo potřeboval svěřovat, nehleděla jsem na to, že je neděle jedenáct hodin večer. Nebo že jsem na návštěvě. Nebo že si právě chci napustit vanu... Sebe jsem upozadila a dala se dotyčnému svěřovateli plně k dispozici. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že tak to dělat nemůžu. Začala jsem být na lidi protivná, cítila jsem se zahnaná do kouta, měla jsem dojem, že nemám jinou možnost než vyhovět. Byla jsem přece „ta důvěryhodná vrba.“ Stala jsem se „obětí vlastní obětavosti,“ což byla chyba. Musela jsem si uspořádat čas, který chci věnovat sobě, a který chci věnovat ostatním.

Speciální případy jsou samozřejmě terapeuti a poradci, kteří mají psychickou podporu v popisu práce. Je to však jejich živobytí, je to jiná situace. A i ti největší profesionálové mají vymezené konzultační hodiny. A taky vědí, že bez pravidelné psychohygieny by dlouho pomáhat nedokázali.

Síla příběhů a důvěra, se kterou se na vás lidé obracejí, je darem, který není dán každému. A tak by „zpovědní vrba“ měla s takovým darem zacházet s pokorou a zodpovědností.

Autor: Andrea Novotná | úterý 1.8.2017 9:50 | karma článku: 6.74 | přečteno: 314x

Další články blogera

Andrea Novotná

Český krtek v CIA

„Kdo je Karel Köcher?" ptá se Daniela Drtinová v rozhovoru televize DVTV. Muž s přísnou vizáží a knírkem se usměje: „Někdy o tom přemýšlím sám..." Lze takovou odpověď věřit člověku, jehož povoláním byl život ve lsti a klamu?

26.6.2017 v 13:26 | Karma článku: 19.23 | Přečteno: 780 | Diskuse

Andrea Novotná

Andrej Nezničitelný?

O panu stále ještě vicepremiérovi a stále ještě ministrovi financí, se toho už napsalo hodně. Nebudu papouškovat „co" se stalo. Myslím, že stejně tak zajímavé, ne-li zajímavější, je podívat se, „jak a proč?"

9.5.2017 v 17:24 | Karma článku: 33.77 | Přečteno: 1453 | Diskuse

Andrea Novotná

Krása rozmanitosti

V uplynulých měsících došlo v mém životě k několika změnám. Všechny mají společného jmenovatele - lidi.

28.4.2017 v 12:54 | Karma článku: 10.44 | Přečteno: 251 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Kulhavá

Zpráva z cesty: Rozdíl mezi Čechy, Němci, Tyroláky a Italy

Každý rok se nejen o prázdninách setkávám s lidmi západní Evropy. Můj "druhý domov" je Jižní Tyrolsko, kde mám řadu přátel, kamarádů a známých. Na to navazuje Itálie a Německo.

17.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 472 |

Tomáš Vodvářka

Řekni heslo, nebo jsi synem smrti!

Jednou z charakteristik dnešní doby jsou hesla. Ne ty na předvolebních plakátech, ty jsou k smíchu či pláči. Ale ta, kterými se prodíráme na internetu.

17.8.2017 v 18:47 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 210 | Diskuse

Jan Pražák

Růžové pilulky na holčičky a modré na kluky

„Chcete si splnit dávný sen všech rodičů a zvolit pohlaví svých potomků? Kupte si Genderin!“ Těmito slovy nás bude již brzy vyzývat z billboardů, z televizních a z internetových reklam usměvavá tvář věhlasného profesora Moritese.

17.8.2017 v 17:47 | Karma článku: 6.82 | Přečteno: 184 | Diskuse

Karel Trčálek

Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

Byla-li zde položena otázka, za co se stydí Rusové, tak na ni odpovídám. Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne

17.8.2017 v 17:37 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 359 | Diskuse

Vladimír Havránek

ODS si spletla století, na sliby už jim nikdo neletí...

Tak nám dnešek přinesl Vyšehradskou deklaraci. Nevím, čím se tento krásný kout Prahy provinil, ale to jejich prohlášení je tak optimistické, zalité sluncem. Proč mě jen napadá skvělý Michalkův film "Znaveni sluncem"?

17.8.2017 v 16:41 | Karma článku: 33.80 | Přečteno: 1141 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1128

Povoláním koučka, duší umělkyně. Pozorovatelka světa. Často (sebe)ironická. Milovnice slov, kultury, psychologie. A kontrastů.

Zajímají mě lidé, jejich chování, myšlení a cítění. Píšu, abych se podělila o postřehy, názory, dojmy. Ať už z praxe kouče, z běžného života nebo ze společenského dění.

https://andreanovotna.com/

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.