Vyslovit nevyslovitelné...

Nestává se často, aby se četba určená ke studijní zkoušce, zapsala do srdce. Kniha „Vyslovit nevyslovitelné" však toto dokázala. Kdo má rád symboly, inklinuje ke komplexnosti a sjednocování protikladů, bude ve svém živlu...

Žijeme ve světě, který je v mnohém zaměřen na detail a exaktnost. Díky systému a vědě postupujeme vpřed. Jsme hrdí na naši racionalitu, a jistě právem. Díky rozumu, logice a dialektice jsme se dostali v oblasti intelektu velmi daleko. Jen za uplynulých sto let prošlo lidstvo takovým technickým, vědeckým i medicínským pokrokem, který co do rychlosti předčí celou historii vývoje lidstva. Každá mince má však dvě strany. Naše soudobá, technicky vyspělá a stále se rozvíjející společnost svou střízlivou racionalitou poněkud upozadila i druhý pól bytí, který jako lidé máme: intuici, komplexitu, vztah k transcendenci... Zcela jasně je to vidět na vztahu k duchovnu. Tato hluboce osobní a silná zkušenost vlastní přesažnosti, která ve vší své intimitě je nucena se sdílet, byla vytlačena myšlením a chladným materialismem. Musím přiznat, že upřednostňování racia před pokorou k transcendenci, se mě drželo dlouho. Právě až kniha "Vyslovit nevyslovitelné" mi pomohla lépe pochopit a integrovat tyto dva na první pohled protikladné body.

Kniha se věnuje symbolům, uvádí čtenáře do jejich interpretace a výkladu, seznamuje nás s jejich významem pro současného člověka. Ukazuje čtenářům za vizuální stránkou symbolů jejich hlubší dosah. A před námi se náhle otevírá úplně jiný svět. Svět plný tajemství, dobrodružství a stále nových vzrušujících objevů... Autorka kombinuje mnoho pohledů na symbol z aspektu společenských věd – filozofie, sociologie, psychologie i teologie. Chtěla bych ale zastavit zvláště u psychologie.

Problematika symbolů tak, jak je vnímal Sigmund Freud nebo Carl Gustav Jung, je velmi zajímavá. Freud formuloval tři struktury lidské psychiky - id, ego a superego. „Id" podle jeho teorie představuje pudovou a instinktivní složku lidské psychiky, „superego"  jsou vnější společenské nároky a „ego" je potom výslednice napětí mezi výše uvedenými póly - naše viditelná osobnost. Tyto tři aspekty jsou v psychice neustále v pohybu a navzájem se ovlivňují. V případě, že tento proces neprobíhá dobře, nastupují různé komplexy a neurózy. Ty se projevují symptomaticky pomocí symbolů – ať už ve snech nebo skrze bolest nějaké části těla. Freud dokonce tvrdí, že čím více se člověk symbolicky vyjadřuje a čím více cítí ve svém životě potřebu symbolu, tím víc je neurotičtější. Inu, znám pár lidí, na které by to sedělo, ale troufám si tvrdit, že by se symbol neměl vnímat jen a pouze takto negativně. I sama autorka v knize zastává názor, že symboly jsou zdrojem hluboké vnitřní síly a spojují nás s moudrostí našich předků... Ve Freudových stopách jde i jeho žák Carl Gustav Jung, který přichází s teorií kolektivního nevědomí a archetypů. Archetypy jsou u něj vnímány jako symbolická vyjádření, pravzory všeobecně vnímaných vzorců (archetyp matky, archetyp otce, nebo "animus" coby mužský archetyp v ženě a "anima" coby ženský archetyp v muži). 

Symbol je "něco", co odkazuje... Kam? Autorka hned v úvodu podává příklad: Jistě si na cestách všímáte, že občas u silnice stojí kříž. A jistě jste se již zamysleli nad tím, co vlastně ten kříž znamená? Co nám má připomenout? Ve faktické rovině víme, že tyto kříže se stavěly na místech, kde došlo k nějakému neštěstí. To je to racionální vysvětlení. Ale co ono symbolické vyjádření, které dává prostor intuici a hlubinám duše? Kříž může evokovat vědomí vlastní smrtelnosti, ohraničenost života, smysl života, spravedlnost, ale i vztahovost, vzpomínky na naše blízké...

V tom je podstata symbolu, jakéhokoliv symbolu – odkazuje „dál” a „za.” Je těžké symbol definovat, lze dokonce říct, že je to nemožné a jde to proti podstatě symbolu samého. Ten totiž odkazuje na něco, co se definovat nedá. Kdybychom se ho tedy pokoušeli uzavřít do pojmů, ztratil by se význam toho, proč to vlastně děláme. Symbol už by nebyl symbolem. Lidská slova na to nestačí. Název knihy - "Vyslovit nevyslovitelné" tuto skutečnost krásně podtrhl. Pro rozumově uvažujícího člověka může být až nepohodlné zabývat se symboly. Jsou totiž těžko uchopitelné, nedají se spoutat jednou teorií a jasnou "pravdou." Sama jsem si tím prošla. Ještě před pár lety jsem vyloženě pohrdala vším, co nebylo racionálně a vědecky definované. Duchovní záležitosti jsem brala jako hysterické výlevy emočně slabých a ovlivnitelných lidí. Ale ono ne. Duchovní záležitosti jsou s námi spjaty stejně jako tělo a rozum. Jde o to, abychom tyto tři složky - tělesnou, rozumovou a duchovní, dokázali integrovat.

Symbolům porozumí jen ten, kdo se jim otevře. To znamená - otevře se jejich působivé přesažnosti. Symboly podporují tvořivost, samostatné a kreativní myšlení, prohlubují prožívání, umožňují vnímat skutečnost „jinak.” Je na každém z nás, zdali se odhodlá opustit společností vyšlapanou cestičku a pustí se do objevování postranních pěšin lemovaných symboly. Jen se stačí podívat, jak interpretačně bohaté jsou tyto verše Ernesto Cardenala uvedené v úvodu knihy:

Zhasl jsem světlo, abych uviděl oknem měsíc a sníh. 

A viděl jsem sníh a viděl jsem novoluní.

A potom jsem uviděl, že měsíc a sníh jsou také okna.

A těmito okny ses na mě díval Ty...