Rok na blogu

Když jsem si přesně na apríla před rokem zakládala tenhle blog, brala jsem to trochu jako prostředek k psycho-sociologickému průzkumu - jo, asi lehká profesní deformace :-). Byla jsem hlavně zvědavá na lidi, které tady potkám...

A že jich bylo ( a je) dost. S některými vzniklo zajímavé virtuální přátelství, které, doufejmež, bude někdy prohloubeno i osobním kontaktem. S dalšími jsem se lehce škorpila v diskuzích. I za takové lidi moc děkuju. Jsem ráda, že tady jste, protože co by to bylo za diskuze bez odlišných názorů... Takže pokud tohle čtete - vážím si vás, i když se někdy (nebo vždy) neshodneme.

Je tady samozřejmě mnohem víc aktivnějších bloggerů, a já jsem navíc poslední měsíc nepřispěla ničím novým. Jednak jsem neměla mnoho času, neb většinu mi nyní polyká příprava na státnice a pracovní činnost. A za druhé - chyběla mi dostatečná inspirace. Nevím, jak to máte vy, ale když já píšu článek, musím cítit, že mi to "jde do klávesnice samo." Prsty jen tančí souběžně s myšlenkami, je to krásná souhra, která by neměla být násilná... Je to pak hrozně znát. 

Články na téma psychologie a komunikace jsem teď převážně  přesměrovala na webový portál psychologie.cz. Pokud se tedy někomu líbily úvahy o různých typech osobnosti, komunikačních kanálech nebo rétorice, najde je spíše tam. Jinak bych je dublovala, a to mi přijde jednak neprofesionální, druhak zbytečné... 

Co tedy dál? Čím přispívat? Politiku mám ráda a zajímá mě - především z hlediska sociální psychologie, ale nechci si vypěstovat pověst politického bloggera. Tak možná občas, jen když mě něco fakt jako už naštve. Což je málokdy, neb v největším vypětí svého cholerismu nakonec většinou mávnu rukou a se slovy „a co, vždyť stejně jednou všichni umřeme" přejdu opět do svého nadneseného racionalistického módu šmrncnutého cynismem. 

Filozofie nebo úvahy o známých oblíbených autoritách - Jungovi, Freudovi, Nietzschem nebo Frommovi jsou určitě velmi zajímavé, ale nemají tak vysokou čtenost jako články na aktuální nebo kontroverzní témata. I když na druhou stranu - právě ti, co tohle čtou, jsou většinou moje krevní skupina. Tudíž by z toho mohl vzejít nějaký další sympatický kontakt. Tak uvidíme... Materiálu je v téhle oblasti habaděj. 

Moc ráda se dělím o různé příhody, neb jako bedlivý pozorovatel okolí, zpovědní vrba, nepoučitelný ironik a empatik zároveň, mám (h)různých zážitků plné kapsy. Je však faktem, že ač o svých příhodách píšu často, mám přitom vždycky rozpačitý až stydlivý pocit. Jako bych odevzdávala lidem část svého „já," jako bych otevírala kus vnitřního světa, který má ještě víc dialogů, dějových linek a souvislostí, než je možno popsat. Resp. než je možno popsat tak, aby to bylo pro čtenáře smysluplné. No, co jiného byste chtěli od introverta, že... 

A vlastně i tenhle příspěvek mi nyní přijde jako slátanina. Nemám inspiraci. Do oken se opírají sluneční paprsky a vyhřívají byt. Pod otevřeným oknem na ulici je slyšet dětský pláč. Od určité doby jsem na dětský pláč přecitlivělá. Srdce se mi svírá, chci potom plakat taky. Snažím se tedy místo toho urputně soustředit na text. Ale čím víc se soustředím, tím víc si připadám jako totální idiot. Nemám inspiraci. Je prvního dubna. To bude tím. Rezignuju na ten nedostatek slov a témat. Dětský pláč venku vystřídal smích. To je to stejné dítě? Jak dokáže žít okamžikem, to je krásné! Škoda, že tuhle vlastnost jsem už téměř pohřbila. Jako většina dospělých...  A přitom to může být tak očistné. Střídání okamžiků... Třeba jako tenhle článek. Je v podstatě o ničem. Doma mi vždy říkali, že jsem mistr okecávání (proto mě asi taky baví ta politika). Jo, článek je o ničem. Ale třeba za okamžik může přijít inspirace. Nádech-výdech. Beru to s lehkostí. Jako aprílový žertík. A jdu se nechat lapit inspirací ven... Mezi plačící a smějící se děti, mezi milující a hádající se páry, znuděné prodavačky v Tescu, přísné měšťáky v ulicích, mezi rozverné bohémy v kavárnách nebo na lešeních hvízdající dělníky... (většinou na to hvízdání odpovím starostlivým „hlavně nespadněte, chlapi!") Protože lidé, lidé a svět - to je ta největší inspirace!  

Díky za vás, milí čtenáři. Díky, že jste to zvládli dešifrovat až sem. Snad brzy tu inspiraci najdu a přenesu ji do dalších článků. Je mi tady, ve světě písmen, slov a zajímavých lidí, moc hezky.