Pátek 27. května 2022, svátek má Valdemar
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 27. května 2022 Valdemar

Nietzschův Zarathustra - mudrc s nešťastnou duší

1. 05. 2016 17:02:09
Tak pravil Zarathustra. S touto knížkou jsem prožila téměř „stockholmský syndrom” – zpočátku jsem si nemohla zvyknout, a pak jsem se zamilovala.

Ne, že bych měla problém se smyslem textu, ale šlo o reprint z roku 1929, tudíž archaický jazyk. Stačilo však pár kapitol, a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Dlouho se nestalo, abych po přečtení cítila smutek, jako by mě s posledním písmenem opustil někdo blízký, kdo mi přirostl k srdci... Zarathustra Friedricha Nietzscheho: „Jsem Zarathustra, bezbožník. Kde koho naleznu sobě rovna? Všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svoji vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost,” říká o sobě. Zarathustra byl v historickém smyslu perský reformátor, mudrc, zakladatel náboženského směru zoroastrismu. Žil patrně v 7. století př. Kr. Jeho postava je opředena mýty. Friedrich Nietzsche si do knihy půjčil jméno a orientální prostředí. Mudrc však představuje jeho samého. Kdo zná více Nietzscheho děl, pozná, že ústy Zarathustry promlouvá filozof konce 19. století. Rafinovaně. Měla jsem skutečně dojem, že hovoří starověký myslitel, ale zároveň jsem cítila problémy, které řešil sám autor. Naléhavost, osobní styl vyprávění, velmi emocionální, místy až teatrální – jako všechna díla Friedricha Nietzscheho. On, který se o hercích vyjadřuje pohrdavě, on sám píše způsobem, který by se vyjímal na jevišti příznačněji, než na stránkách filozofického díla. Nietzsche tuto knihu označil jako své „opus magnum.” Najdeme tam vše podstatné z jeho myšlenek. Není však jednoduché mu rozumět. Nietzsche je charakteristický ironií, sarkasmem, paradoxy a „přehodnocováním hodnot.” Něco vehementně hlásá, vzápětí popírá. Bravurně kouzlí se slovy. Někoho to může dokonale zmást, ale kupříkladu já byla jeho mistrovstvím nadšena. Pojmy pravdy a lži jsou pro Nietzscheho „jen pojmy,” které snesou spoustu výkladů. Stejně tak hodnocení „dobra” a „zla.” Svědomí je pro něj důkazem nemocné duše trpící masochismem. Sám na sobě i na ostatních ukazuje nekonečné možnosti interpretace, vše dekonstruuje a převrací. Napadá morálku – nazývá se „prvním imoralistou.” Věří, že existuje prostor „mimo dobro a zlo,” kam nesahá morálka utvořená člověkem. Tam leží „pravda.” Pravda, kterou také relativizuje. To vše činí s vášní, která se střídá s pocity pohrdání, nepochopení a osamělosti... Tak co, už se ztrácíte? Ano, není jednoduché stopovat jeho myšlenkové pochody... Některé Nietzscheho názory jsou z pohledu konvenční společnosti opravdu „na hraně” a není divu, že byly později zneužity Hitlerem. Na druhou stranu je nutno říct, že když chceme, najdeme u Nietzscheho argumenty pro cokoli i proti čemukoli. Původně filolog svou profesi nezapře. Hraje si se slovy a jejich významy jako se stavebnicí. Skládá konstrukce, staví hrady, aby je poté napadl vojskem pochybností a protiargumentů. A vzápětí to samé vojsko, které hrad dobylo, opět ho postaví. (Příklad takového paradoxu: „Nějaký bůh ve tvém srdci tě obrátil na tvou bezbožnost.”)

„Zarathustra” je kniha metafor, přirovnání a barvitých obrazů. Prorok sestupuje ze své sluje mezi „prostý lid” a káže. Zarathustra vypráví a učí – rozuměj – Nietzsche vypráví a učí. Ač se jeho styl může zdát drsný a cynický, já ho oceňuji coby důvtipný. Stačí se podívat, jak vybruslil ze situace, kterou mu připravil nemocný člověk. Ten přišel za mudrcem, od kterého očekával moc vyléčit neduhy. Zarathustra mu však povídá: „Vezmi hrbatému hrb a vzals mu ducha. Dej slepci zrak a uvidí tolik špatností, že až prokleje toho, kdo ho vyhojil. A vrať kulhavému zdravou chůzi a způsobíš mu nejhorší škodu: neboť sotva může utíkat.” Naprosto jasná ukázka „přehodnocení” situace. Z nouze ctnost, chtělo by se říct. O ctnostech Zarathustra vůbec rád hovoří. A opět po svém: „Řiď se ctností sloupu: je stále krásnější a něžnější, uvnitř je však tvrdší a nosnější, čím výše stoupá.” Jistá odtažitost od lidí prostupuje celou knihu. Je třeba se v tomto případě zaměřit na kontext, ve kterém dílo vzniklo. Když pohlédneme na konec 19. století, najdeme společnost orientovanou silně kolektivně. Individualita byla potlačována, zdůrazňoval se „celek.” Nietzsche se chce vymanit z pout společenství, kdy člověk kvůli ostatním zapomíná na sebe. Některé jeho výroky tak znějí jako vytržené ze současných příruček osobního rozvoje: „Jen si milujte svého bližního jako sebe – ale staňte se mi takovými, kdož milují sama sebe!” Nietzsche tušil, že hlásá něco, čím předbíhá dobu. Několikrát se zmiňuje o tom, že ještě „nenastal jeho čas.” I když je tvrdě kritický, nepostrádá optimismus pro budoucnost. Zdůrazňuje veselou mysl, kterou staví do kontrastu se zachmuřeností a formalismem církve, která si stále držela společenský status. („Kostely – tak nazývají své sladce páchnoucí sluje!”) A zde leží stěžejní charakteristika knihy: Nejen, že Nietzsche svedl dohromady perského proroka a svou složitou osobnost. Celý děj „Zarathustry” totiž připomíná alegorii na Nový zákon. Zarathustra hovoří jako Kristus ke svým učedníkům. („Nechte náhodu přijíti ke mně: nevinná jest jako maličcí!”) Používá obrazná vyprávění, jako Ježíš používal podobenství. Osvětluje morální problémy, které dekonstruuje a zbavuje morálnosti. Kapitoly končí větou: „Tak pravil Zarathustra.” Evokuje to místa v evangeliích, která často začínají slovy: „Ježíš řekl svým učedníkům...” Nalezneme narážku na Olivovou horu, Horské kázání, Sodomu s Gomorou i na poslední večeři, která je zkarikovaná do krajnosti – lidé, v čele s papežem, se klaní oslu. Je přece lepší „klanět se aspoň něčemu...” Kdo nezná Nový zákon, nemusí si těchto věcí všimnout, ale pak mu uteče leitmotiv knihy. Nietzsche a nenávist ke křesťanství – to k sobě neoddělitelně patří. Filozof je ve své nenávisti křesťanstvím zvláštně fascinován. Krouží kolem Ježíše, pohrává si s jeho výroky, bezostyšně je převrací a celé křesťanské učení bagatelizuje. Láska k bližnímu, soucit, milosrdenství – to jsou pojmy, kterými Nietzsche pohrdá, a když už je má přijmout, pak jako důkaz „vůle k moci,” kdy si skrze pomoc bližnímu sytíme ego a ukazujeme trpícímu převahu. Ústy Zarathustry zaznívá známý výrok o smrti Boha: „Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že bůh je mrtev!”

Celá kniha je tak na jedné straně prostoupena nenávistí k církvi a křesťanství, na straně druhé je znát, že pod ní leží silná touha po něčem „pevném.” Nietzschemu jeho „nevíru nevěřím.” Cítím spíše zoufalství skryté pod nánosem patetických zlostných vět. I když převrací dosavadní hodnoty, činí tak s vášní „hledajícího.” Nietzsche možná nebyl „věřící” v typickém smyslu slova, avšak vztah ke spiritualitě a transcendentnu mu nelze upřít. Byl spíše „prožitkový typ” než formalista. Právě suchý formalismus a odtažitost od smyslovosti církvi vyčítal. Což, když přihlédneme ke kontextu doby, nebyla kritika neoprávněná. V knize najdeme pasáž, která popisuje takřka mystické prožitky: „Tak bohatá je slast, že žízní po žalu, po pekle, po nenávisti a potupě, po světě – neboť tento svět, ó, vždyť jej dobře znáte! Všechna slast chce sebe samu, a proto chce i srdcí žal. Slast chce všech věcí věčnost, chce věčnost, věčnost nejhlubší!” Není to sice mystika v křesťanském hávu, ale citlivému člověku je přesah jasný. Nietzsche často zmiňuje destruktivní prožitky, které vnímá jako rozkoš. Kde se dotýká sebezničení, tam sebe a svět cítí nejlépe. („Z hloubi duše miluji pouze život – a věru, nejvíce tehdy, když ho nenávidím.“) Na to se váže jeho kladný vztah k problematice sebevraždy: je toho názoru, že každý by si měl vybrat čas, kdy odejde z tohoto světa. („Mnoho lidí umírá příliš pozdě, a někteří příliš záhy. Proto: Zemři v pravý čas! Leckomu se nevydaří život. Tedy nechť hledí, aby se mu vydařilo umírání!”)

Kniha končí odchodem Zarathustry do hor, kde čeká „nadčlověk.” („Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno.”) U Nietzscheho je krásně zřetelné, jak se lidé potřebují vztahovat k něčemu „vyššímu.” Vize nadčlověka není nic jiného než další „zbožštění.” Zde však narazíme na Nietzscheho osobnostní limity. Knihu nelze číst bez vědomí jeho psychické struktury. Ta ovlivňuje každé slovo a celou filozofii. Vzhlížení k ideálu, odtažitost od lidí, apel na dokonalost, pohrdání slabostí, touha po moci („Lidé si nejsou rovni! A také se jimi nesmí stát!”) - to vykazuje rysy narcistní osobnosti. Na mnoha místech však vyplouvají na povrch i jeho rysy „hraniční.” Hraniční člověk se vyznačuje emoční nestabilitou a impulzivním jednáním se sklony k (sebe)destrukci. Nietzscheho záliba v kontrastech (láska-nenávist, obdiv-pohrdání, apatie-vášeň, dobro-zlo), zdůrazňování a následné relativizování polarit to dosvědčují. Jsem si dokonce jistá, že Nietzscheho plně pochopí pouze člověk, který sám vykazuje podobné rysy. Pak bude s jeho názory rezonovat, tančit ve víru nekonečných interpretací a paradoxů, bude se cítit „vyšší a osamělý,” bude milovat, nenávidět, obdivovat i pohrdat zároveň. Ale jiný člověk pocítí znechucení. Někdo v knize spatří krutého cynika, někdo afektovaného excentrika, někdo to ani nedočte, protože bude unavený ironií, emocionalitou, sebestředností a „vůlí k moci.” Ale to je Nietzsche. To je Zarathustra. A nakonec, když se nám podaří dostat se blíž, když už máme dojem, že jsme ho (více, méně či úplně) pochopili, on utíká a sám sebe popírá: „Samoten nyní půjdu, žáci moci! Též vy nyní odejděte, a samotní! Tak tomu chci. Odstupte ode mne a braňte se Zarathustrovi! A ještě lépe: styďte se zaň! Snad vás podvedl. Nestačí, aby moudrý člověk své nepřátele miloval: musí také nenávidět svých přátel! Špatně splácí učiteli, kdo stále zůstává jen žákem. Uctíváte mne, ale což, padne-li vaše uctívání jednoho dne k zemi? Střezte se, aby vás nezabila socha! Pravíte, že věříte v Zarathustru? Ale co záleží na Zarathustrovi! Jste mými věřícími: ale co záleží na všech věřících! Sami jste se ještě nehledali: tu jste nalezli mne. Tak se vede všem věřícím: proto má veškerá víra tak málo ceny. Teď vám káži, abyste mne ztratili, a sebe nalezli: a teprve, až mne všichni zapřete, navrátím se k vám.”(I zde můžeme vnímat formulace, které jsou podobny těm z Nového zákona)

Vybírám několik dalších výroků, které mě zaujaly (podotýkám, že když zaujaly, ještě to neznamená, že s nimi souhlasím)

„Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou už neumí pohrdat.”

„Nejhorší jsou však malé myšlenky. To raději už páchat zlo než myslit přikrčeně!“

„Neboť že jsem trpícího vidět trpěti, za to jsem se styděl ve jménu jeho studu. A když jsem mu pomohl, tu jsem tvrdě ublížil jeho hrdosti.”

„Co ví o lásce, kdo nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval?”

„Málo hodnoty má vše, co má svou cenu.”

„Kdo by se však dovedl pokořovat s takovou pýchou jako ty?”

„Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.“

„Raději ničeho nevědět, nežli mnohé vědět zpola! Raději býti bláznem na vlastní vrub než mudrcem podle cizího dobrozdání! Já jdu věcem na kloub a až na dno.”

„Zda víš, jak se jmenuje můj poslední hřích, který na mě ještě čeká?” - „Soucit.”

Kniha je v podstatě manipulace. Abstraktní pojmy (jako „morálka,” „láska” nebo „zlo”) lze popsat mnoha způsoby. Proto se Nietzschemu ovlivňování skvěle daří. Byl to kouzelník slov a emocí. Významnou roli v tom hrál nejen jeho nadprůměrně vysoký intelekt, ale naneštěstí i pošramocená psychika. Narcistně-hraniční osobnost se cítí ztracená, miluje i nenávidí současně. Prožívá přepjaté emoce, často se utápí v kontrastech. Touží po lásce a zároveň ji odmítá. Takový člověk bývá vysoce inteligentní, avšak hluboce nešťastný. Připadá si osamocený, nepochopený, a svým odtažitým chováním často svou „vyděděnost” prohlubuje. Je přecitlivělý, pochybuje o světě i sám o sobě, ale protože nenávidí slabost, často to maskuje přehnaně sebejistým, až povýšeným chováním. Pokud Nietzsche prožíval skutečně to, o čem psal, veškeré emoce, paradoxy, zmatek, úzkost a bolest... pak můžeme říct, že šílenství (v době, kdy se psychoterapie nacházela v prenatálním stádiu) bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát (roku 1889 se nervově zhroutil a až do své smrti roku 1900 zůstal psychicky oslabený). Žít s tak nešťastnou duší při plném vědomí je totiž peklo.

Lidé se mě často ptají, jak můžu coby věřící člověk číst Nietzscheho s nadšeným obdivem. Někdo si ještě přisadí a zmíní Hitlera. Ano, Nietszche, (syn protestantského pastora!) se vůči křesťanství silně vymezoval. Avšak když na tu problematiku pohlédnu v kontextu doby, vlastně se mu ani nedivím. Já bych takovou formální víru také nechtěla žít. A co se týče Nietzscheho a jeho vlivu na Hitlera - milý filozof je v tom trochu nešťastně. Vzhledem k tomu, že ve svých dílech řekl tolik, a zároveň všechno popřel, vzhledem k tomu, že jeho filozofie je silně emocionální, velmi subjektivní a málo systematická, je velmi jednoduché vytrhávat jeho slova z kontextu a stavět na nich vlastní ideje. To se stalo i v případě nacionálního socialismu. Stačí si přečíst jen zlomek Nietzcheho děl, abychom rozpoznali jeho silnou nechuť k socialismu, kritiku Němců a opovržení nad stavem společnosti. Myslím, že Hitlera hlavně zaujala bojovnost, odvaha a vizionářství obsažené v Nietzscheho myšlenkách. A nutno dodat, že největší podíl na tom, aby byl Nietzsche spojován s nacismem, má jeho sestra Elisabeth. Ta se po filozofově smrti starala o jeho pozůstalost. To, že se neštítila falšovat dopisy a dělat korektury jeho textů, vypovídá mnohé o tom, jaká osoba to asi byla... S Hitlerem se setkala a dovolila, aby byly myšlenky jejího bratra použity pro podhoubí nacistické ideologie.

Tak pravil Zarathustra je dílo, které právem patří mezi nejvýznamnější filozofické knihy všech dob. Jak řekl sám Nietzsche - je to „kniha pro všechny a pro nikoho.” Řekne všechno a nic. Přečtěte ji a přesvědčte se sami. Zarathustra – „nejzbožnější ze všech, kdo v boha nevěří,” vás doprovodí s láskou i pohrdáním. A vy ho budete nenávidět, nebo milovat. Nebo – jak by si to jistě přál – obojí dohromady.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Andrea Novotná | neděle 1.5.2016 17:02 | karma článku: 25.42 | přečteno: 960x

Další články blogera

Andrea Novotná

Vzkaz chvilkařům, kteří mne chtějí obracet na svou víru

Článek z minulého čtvrtka Proč už nejsem chvilkařkou vyvolal bohatou diskuzi. Během týdne jsem se střetla s tolika názory, až z toho šla hlava kolem. Jednu věc se však potvrdila: Chvilky? Díky, raději rozum

18.6.2020 v 17:08 | Karma článku: 43.55 | Přečteno: 2918 | Diskuse

Andrea Novotná

Proč už nejsem chvilkařkou

Tohle se mi nepíše snadno. Fakt ne. A jsem si vědoma, že určité lidi tím bodnu. Ale oni taky bodli mě... Vždy totiž zamrzí, když si nějaká skupina přivlastní právo na neomylnost a odsoudí a zavrhne ty, kdo mají jiný názor.

11.6.2020 v 17:12 | Karma článku: 49.16 | Přečteno: 41302 | Diskuse

Andrea Novotná

Vánoční transformace

Vánoce máme spojeny s láskou, rodinou a blízkostí. Jak to ale taky může dopadnout, když trávíte nejkrásnější svátky v roce sami?

4.1.2020 v 18:27 | Karma článku: 21.63 | Přečteno: 836 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Petr Bajnar

Atentát

Před 80 ti lety v květnu roku 1942 byli němečtí nacisté na vrcholu moci. Německý a protektorátní tisk přinášel oslavné reportáže o likvidaci obklíčených sovětských vojsk u Charkova a úspěších Ervina Romella v severní Africe.

27.5.2022 v 15:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 56 | Diskuse

Petr Bříza

Záleží na Ukrajině?

Tři měsíce utekly a nic moc se nezměnilo. Ukrajina je stále okousaná, západ stále posílá zbraně, Rusové se v tom stále plácají a česká společnost je stále rozdělená. Diskuse už proběhly, je stále o čem mluvit? Podle mě ano.

27.5.2022 v 14:24 | Karma článku: 6.63 | Přečteno: 147 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění – Nevěděl

Jsou nejmocnější, ale většinou o tom ani nevědí a nikdo z nich si to nemyslí. Vládci si je předcházejí a snaží se jim zalíbit. A zároveň si je zotročují. Sociologové jim říkají šedá zóna. Jsme to my - lidé, davy, veřejnost.

27.5.2022 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Jiří Jurčák

Papež František Putinovým agentem!

A nejen papež František. I Henry Kissinger musí být zřejmě na výplatní listině ruského arcilotra. Martina Navrátilová asi ne. Ale i ji musím za její relativizaci vážnosti situace pokárat!

27.5.2022 v 12:38 | Karma článku: 18.07 | Přečteno: 228 | Diskuse

Bohumila Truhlářová

Před 80 lety seskočil Gabčík a Kubiš do protektorátu - připomínkou je i píseň

Daniela Landy: Anička Malinová. Nezapomeňme na zločince, kteří ubližovali a ubližují a připomeňme si statečné lidi, kteří jsou v každé době pronásledováni a týrání: církev je upalovala, totalitní režimy jako fašismus a komunismus

27.5.2022 v 12:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4795

Podnikám, jsem členkou ODS a studuji bezpečnostní politiku.

Zajímá mě svět, lidé, veřejné dění. Píšu, abych se podělila o názory, postřehy a dojmy. 

 

 

Najdete na iDNES.cz