Chvála prarodičům

Prázdniny. Výlety po hradech a zámcích. Vůně koláčů, teplého kakaa a čerstvých rohlíků. Dlouhé večery vyplněné povídáním. Splněná přání. Dědova garáž. Babiččina skříň. Rozvrzaná, ale konejšivě měkká postel. A kočky. Hodně koček...

Toto a ještě mnohem víc se mi vybaví vždy, když pomyslím na svoje prarodiče z maminčiny strany. Jsem velmi ráda, že můžu toto zamyšlení psát ještě v době, kdy oba prarodiče mám. Byť už jim visí na krku sedmdesátka a nějaké drobné, a zvláště babička už přemýšlí o praktických posmrtných věcech (Jako třeba kde chce mít hrob atd. Děda takové řeči odmítá poslouchat a vždy demonstrativně odchází). I přes to, že vnímám, jak jim síly ubývají, nepřestává mě k nim poutat úcta, respekt a láska. Ba možná by se dalo říct, že tyto city stále rostou. 

Jezdím za prarodiči vcelku pravidelně. Bydlíme od sebe kousek, asi dvacet kilometrů... I když mám hodně aktivit i o víkendu, přibližně každých čtrnáct dní se snažím vyšetřit čas, abych je navštívila. Vždycky mě potěší, když uvidím radostný záblesk v očích dědy. Děda je totiž trochu nemluva. Nesmírně silný, pracovitý a zodpovědný chlap, který se cele obětoval pro rodinu. Ale na slovo skoupý. Nevím, jestli byl takový vždy, nebo jestli je to reakce na poněkud dominantnější a upovídanou povahu babičky... Faktem je, že názor na cokoliv z něj musí člověk tahat jako z uranových dolů, a to se týká i emocí. Občas se ale stane, právě třeba tehdy, když přijedu, že tu radost ze shledání v očích vidím. A to je víc vypovídající než tisíc slov. Oproti tomu babička mě vždy zahrne přívalem informací, komentářů a otázek, mezi kterými vévodí dotazy "co jsi měla k jídlu" a "nezhubla jsi nějak?" Když babičce namítnu, že kdybych stále jedla tak, jako jím u nich doma, nevešla bych se za chvíli do dveří (což míním v legraci a coby kompliment na adresu výborné kuchyně), babička se trochu zarazí, úsměv ji ztuhne na rtech, prohlásí, že jsem blbá, a jde mi uchystat něco k jídlu... :-) Prostě takové typické přivítání v rodině štědrých hostitelů...

Ano, vážím si svých prarodičů pro jejich pohostinnost a vřelost, kterou projevují lidem okolo sebe. Jelikož jsem introvert, v dětství mi občas vadily četné návštěvy příbuzných a známých, které narušovaly můj vnitřní svět a klid. Pamatuju, že jsem trochu žárlila, že nemám babičku s dědou jen pro sebe. Možná to bylo i tím, že jsem od prarodičů dostala vždy více pochopení, podpory a přijetí, než od matky a otce. Prarodiče pro mě byli klidným přístavem, kotvou, na kterou jsem se mohla spolehnout. Ještě dnes, kdykoliv k nim přijedu a cítím typickou vůni jejich domu, který vybudovali za minulého režimu vlastníma rukama, přenesu se v duchu do dětství a dýchne na mě pocit bezpečí... 

Ano, dům, takovou tu typickou krychlovou krabici, která byla v sedmdesátých letech v módě, vybudovali prarodiče vlastními silami, společně s pomocí několika dalších příbuzných. To vše s dvěma malými dětmi a dohledem StB (koukám, jak je divné dát děti a estébáky do jedné věty...). Naše rodina totiž byla kvůli strýčkovi duchovnímu, podstupujícímu věznění v komunistickém kriminálu, a dalšímu strýčkovi emigrantovi, politicky nežádoucí. I samotný fakt, že našim dovolili stavět, byl trochu zázrak (nebo spíš přímluva souseda-komunisty, který však možná naší rodině prokazoval i jiné "služby" než zajištění stavebního povolení... Ale to už je jiná kapitola.) Zkrátka - když si dnes představím nelehkou situaci, ve které se moji prarodiče tenkrát nacházeli sociálně, ekonomicky i politicky, nezbývá, než před nimi smeknout. Vždy si uvědomím, jaké bohaté možnosti se nabízejí mně. A jak si toho někdy nevážím nebo si stěžuju, že je to těžké... Oproti jejich zkušenostem je můj život procházka růžovou zahradou. Mohu studovat co chci, pracovat, kde chci, realizovat se v tom, co mě zajímá a baví. Prarodiče tuto možnost neměli. Babička z rodiny disidentů zažívala ve škole šikanu. Děti se jí posmívaly a učitelé hodnotili nespravedlivě. Jednou přišla do školy nová "soudružka učitelka." Stávající soudružka ji provázela po třídě a každé dítě jí představila. Na adresu mé babičky opovržlivě prohlásila: "Tahle holka, ta má jednoho strýce v kriminále a druhej utekl za hranice. Jeden kriminálník a druhej kolaborant. Co z takového dítěte asi bude..." Vítejte v 50. letech 20. století. 

Babička navzdory školnímu ponižování chtěla studovat, bavila ji textilní tvorba nebo práce s dětmi. Ale nebylo ji to umožněno. Místo toho skončila jako dělnice v zahradnictví, později vystřídala několik dalších dělnických povolání. Děda celý život pracoval jako řidič. Myslím, že ten byl ve svém zaměstnání spokojenější než babička. Řízení ho baví dodnes a nevynechá jedinou možnost, aby si sedl za volant. Když tak poslouchám a pozoruji jejich životní peripetie, kdy i výběr profese byl ovlivněn nařízením "shora", jímá mě děs nad mocí systému, avšak zároveň nesmírná pokora nad tím, jak to naši zvládli. Vychovali zdárně dvě nezdárné děti - mou matku a strýčka. Snažili se pro ně získat lepší vzdělání, bohužel opět bez valného úspěchu. Matka se kupříkladu nemohla dostat kvůli kádrovému profilu na chemickou školu, která by jí bavila. Vím, že prarodiče to dodnes mrzí. Ale to byly věci, které prostě nešly příliš ovlivnit. A tak se babička s dědou aspoň snažili ovlivnit to, co mohli především - svůj domov. Pečovali o to, co svými silami vybudovali, šetřili a uskromňovali se, věřili, že bude líp (achjo, člověk už nemůže napsat ani vzpomínku, aby se mu tam nepletla politika...) Ale jistě víte, jak to myslím. Možná máte ve svém okolí také nějakou dvojici, možná jsou to právě vaši rodiče nebo prarodiče, kteří si prošli něčím podobným. 

I když nastalo jisté období, kdy jsem se s prarodiči značně názorově střetávala tak prudce, že jsme na sebe s babičkou bezohledně křičely a padlo mnoho ošklivých slov... Dnes už vnímám náš vztah mnohem klidněji. Respektuji, že v lecčems se prostě neshodneme, však nás dělí dvě generace. Ale snažíme se ty rozdíly brát jako obohacení. Já ráda naslouchám vyprávění, zajímá mě, jak to dříve chodilo. Zvláště mě baví, když babička mluví o vztazích, rodině a přátelství... (Jo, to byly ty časy, kdy se dvojice poznávaly na tancovačkách s hudební kulisou Chladila, Simonové a spol., kluci byli ještě dobyvateli dívčích srdcí a schůzky se domlouvaly ústně nebo romanticky přes dopisy...) A já zase prarodiče zasvěcuji do tajů moderních technologií, vysvětluji jim svou práci ("Takže tebe platí za to, že lidem radíš?") a snažím se je bavit různými příhodami ze života. Čím dál tím víc si uvědomuji, že náš čas je tady limitován. A proto kdykoli od prarodičů odjíždím, snažím se do paměti vtisknout jejich hlas, tvář, a nasát "genia loci" jejich domu. Obdivuji je. Díky jejich práci, vzájemné podpoře a toleranci se jim povedlo vytvořit hnízdo, na které vzpomínám s láskou a nostalgií z dob dětství, a ráda se do něj vracím dodnes. 

Prarodiče nebyli kdovíjak bohatí. Nebyli vysokoškolsky vzdělaní. Neměli podporu vlivných známých. Nebyli "úspěšní" v tom zneužívaném postmoderním tržním smyslu slova. Režim jim docela zatopil. A zcela jistě jim zatopily i jejich povahy a vzájemné soužití. Téma rozvodu u nich taky padlo na přetřes, to vím z vyprávění.  Avšak tolerance, vzájemná úcta, respekt a láska - zvítězili. A vítězí už 51 let. Moc si přeji, abych od nich vyslechla ještě mnoho zkušeností a zahlédla v jejich očích mnoho radosti. A také, abych vzor, který v nich mám, přejala, byť vím, že to bude těžké. Okolnosti jsou jiné, doba je jiná... Ale láska a vzájemnost nepodléhají žádným politickým a ekonomickým systémům ani trendům... Láska a vzájemnost jsou hodnoty, které mají nadčasovou platnost. 

Díky všem babičkám a dědečkům, kteří se věnovali (a věnují) tomu nejcennějšímu, co každá společnost má - rodině.