Andrej Nezničitelný?

O panu stále ještě vicepremiérovi a stále ještě ministrovi financí, se toho už napsalo hodně. Nebudu papouškovat „co" se stalo. Myslím, že stejně tak zajímavé, ne-li zajímavější, je podívat se, „jak a proč?"

Jak se Babišovi podařilo stát se nejpopulárnějším politikem? Média jsou jen prostředek. Myslím, že bude zajímavé podívat se i na psychologické a PR mechanismy, které Andyho vystřelily nahoru.

Začnu trochu zeširoka. Můj nevlastní otec měl vždy zvláštní schopnost předvídat politickou situaci. Ač není politolog ani analytik, dnes musím uznat, že cokoli předpověděl, to se fakt stalo. Když Američané zaútočili na Irák, otec tvrdil, že tam stejně žádné jaderné zbraně nejsou... Když Zeman odešel z politiky, otec s neochvějnou jistotou prohlásil, že za pár let se vrátí jako prezident... Když jsem na gymplu pilovala angličtinu a francouzštinu, otec mě nabádal, že bych měla začít s ruštinou nebo čínštinou, protože  „Rusko se vrátí a Čína přijde..." A tak si vzpomínám, že před pár lety mi dal do ruky, tuším, že Blesk, kde byl uveřejněn jakýsi článek jakéhosi pana Andreje Babiše.  „Vidíš, Andrejko?" řekl mi tenkrát otec, „jen si to přečti. Tenhle člověk ví, jak na lidi mluvit. A dá to do nejčtenějšího deníku v zemi. Ten jednou bude v politice a bude dobrej." Článek jsem tenkrát přehlédla bez většího zájmu. Nedokážu přesně citovat, co v něm stálo, ale pamatuju emoce. Jo, emoce Babišovi vždy šly... Bylo to psáno s nechutí a despektem vůči zkorumpovaným politikům, o potřebě změny a kdesi cosi. Protože však tyhle fráze považuju za lacině populistické, nevěnovala jsem jim valnou pozornost. Jen jsem si Babiše vygooglila, a konstatovala, že je to dost nudně vypadající chlap. Rozhodně se o něm nedalo říct, že by oplýval charismatem. To bylo před lety..

Základní pravidlo zní - Je jedno, kdo jste. Důležité je, kdo si lidi myslí, že jste.

Přijít v pravý čas

Jak jsem zmínila výše, Babiš tenkrát ještě coby podnikatel poprvé vystrčil růžky a připravil půdu pro své budoucí nejsilnější argumenty:  „Politici jsou zkorumpovaní, politika je zašívárna pro různé levárny, já nemám potřebu krást, já a můj tým makáme..." Však to už známe nazpaměť. A lidi tomu věří. Proč? Svým způsobem to dává smysl - podnikatel má svoje prostředky a peníze, tudíž by teoreticky neměl ubírat ze státních peněz. Krásně naivní představa, která nebere v potaz, že s jídlem roste chuť, a nějaký střet zájmů - co to je? Babiš využil situace, kdy lidé po nadějích 90.let začali politiku vnímat skepticky a nepřátelsky. Snad nespočítám, kolikrát jsem byla svědkem rozhovorů plných nadávek na skandály a kauzy, kterých se dopouštěli námi zvolení zastupitelé... Politika se stala „svinstvem" a nosným tématem nejen v hospodách, ale i v rodinách, čekárnách u lékaře nebo na benzinových pumpách. Ať už to byl Klaus, Gross, Paroubek, Topolánek, Kubice, Rath nebo Nečas... Na každého vyskočil nějaký kostlivec. Nebudu teď rozebírat, jestli odhalení těch průšvihů bylo na politickou objednávku (jakože asi jo). Důležitá byla celková nálada ve společnosti - nepříjemná a znechucená. A toho se chopil Babiš. Pasoval se do role spravedlivého, který tyhle hry hrát nebude. On je jiný. On má výsledky. Vybudoval firmu. Ví, jak řídit. On maká.

Je mi z vás na zvracení

Každý, kdo se zabývá rétorikou, ví, že leckdy je mnohem důležitější  „jak" se něco řekne, než  „co" se vlastně řekne. Brilantně logicky uspořádaný, ale suchý a nudný argument je často přebit fakticky nepodloženou, ale emocemi nabitou báchorkou. Sebejistě pronesená lež, navíc několikrát zopakovaná, se lehce stává pravdou. A stejně tak rozmrzelý a znechucený přízvuk, který dáváte do projevu, když mluvíte o zkaženosti politiky, vám přidá na důvěryhodnosti - aspoň pro skupinu lidí, kterou chcete oslovit. Babiš tohle umí skvěle. Nedokážu určit, jestli to musí nějak výrazně předstírat. Spíš bych na základě toho, co jsem slyšela od lidí, kteří ho osobně znají, řekla, že ne. Jeho ukňouraný a unuděný tón, když musí něco vysvětlovat nebo když hovoří o tom, jak je z politiky znechucený, do jeho image skvěle zapadá. Občas mi připomíná paličatého puberťáka.   „No a co... Sorry jako...Nebudu nic vysvětlovat...Mě to nezajímá...Nechci nic slyšet... Je mi z ČSSD na zvracení..." To vše v tónu  „vždyť jsem všechno řekl, co máte za problém jako, je to vopruz, nechte mě bejt."

Jeden z nás a přece jiný

Když chceme u lidí navodit důvěru, základním prvkem je princip podobnosti. Je to psychologicky pochopitelné a sami to běžně známe - automaticky jsou nám sympatičtější lidé, kteří jsou nám v nějakém ohledu podobní. To pramení už v pravěku - lidé z cizí tlupy, geograficky nebo fyzicky odlišní, představovali něco neznámého - tudíž potencionálně nebezpečného. Tyto mechanismy jsou stále účinné a těží z nich manipulátoři všeho druhu. V poněkud subtilnější formě pak můžeme tohoto principu využívat všude tam, kde potřebujeme získat důvěru. Babiš to samozřejmě taky zná. To je jeho familiérní pozdrav „Čau lidi!" To jsou jeho příspěvky na facebooku, kde mluví jako kámoš, se kterým byste po práci rádi vyrazili na pivo. To je jeho močení na veřejných záchodcích na Votvíráku. To je jeho rádoby zájem o jednotlivce, když diskutuje s odpůrcem EET a zve ho na kafe... Vyvolává to dojem, že před vámi nestojí politik, ale takovej vcelku sympatickej strejda, kterej má sice svoje mouchy, ale v zásadě se s ním dá dobře pokecat a snad i domluvit. A na to lidi berou. Když chce být někdo uznáván jako leader, potom platí, že se má jevit podobný své cílové skupině (rétorikou, oblečením, koníčky atd.), ale zároveň má být o něco "výš" než ona cílová skupina. Stačí nepatrně. Přílišný rozdíl by zase způsobil psychologickou propast - a to není žádoucí. Mimo Babiše tohle skvěle umí i jeho kámoš Zeman. Sláma mu čouhá z bot a placatice z kapsy, což působí (opět na určitou cílovku) jako tmel. Prostě lidovej člověk, na nic si nehraje, i když to jde někdy proti bontonu. Zato hýří bonmoty. Umí říct to, co si jeho voliči myslí, ale nedovedou to dost dobře zformulovat. Cílovka mu věří a vzhlíží k němu - „jeden z nás a přece jiný."

Emoce, emoce, emoce

Tento bod úzce souvisí z předešlými, vlastně je předchází i z nich vyplývá. Jako lidé jsme emoční bytosti. Rozdíl je v tom, že část lidí (je jich většina), neví, že emoce se dají řídit i samoregulovat. Nemají ukazatel a regulátor uvnitř sebe, ale orientují se na základě toho, co je jim předloženo. To jsou ty argumenty o zloději Kalouskovi (může někdo popsat jedinou kauzu, kde by jeho jednání bylo protiprávní?), to jsou různé hoaxy, dezinformace, polopravdy a další odpornosti... Polopravda se vyvrací ještě obtížněji než lež, tudíž s ní politici rádi operují v rámci kampaní. Nejde o fakta. Jde o emoce. To je ta obrovitá účtenka, kterou Babiš přinese na zasedání sněmovny. To jsou jeho cholerické výkřiky typu „Vy jste mě zplodili, vy, zkorumpovaná pravice!" Jasně, ne všechno je v politice košer. Ale že by reakcí bylo zrození fenoménu Babiš? Babiš jako zachránce utlačovaných, potírač nepoctivých živnostníků, který se mučednicky vydává za všechny spravedlivé? Zní to hrozně vznešeně, ale je to paskvil. To si však značná část lidí neuvědomuje. Stačí jim správná porce dramatu. Stejně tak mlžení ohledně dluhopisů, Čapího hnízda nebo ovlivňování médií. Odpovědi jsou plné emočních vzletů, úhybných manévrů a obviňování ze spiknutí. Skutečná fakta se ztratí. Znáte to - člověk většinou věří tomu, co zapadá do jeho kognitivního rámce. Proto je tak těžké změnit názor na někoho, kdo se nám zpočátku jevil sympaticky. Když bychom teď uznali, že je to lhář a gauner, jednak bychom se cítili podvedeni, druhak by to narušilo naše vnímání světa, a za třetí bychom mohli vypadat jako idioti tváří v tvář těm, kdo to prohlédli už na začátku... Proto se někteří lidi drží zuby nehty obrazu, který však není jejich - kreslí jim ho Andrej Babiš.

Bojuju za vás

Pocházím z prostředí, kde jsou všichni něčí zaměstnanci. Až na strejdu, který se po revoluci osamostatnil, pracuje moje široká rodina pro jiné lidi. Ať už jsou to firmy nebo stát, příliš pozitivních ohlasů neslyším. Většinou příbuzní mluví o tom, co by se kde dalo zlepšit, kde ubrat, kde přidat. Vnímám i určitou závist vůči lidem, kteří pracují sami na sebe. Bič, který na živnostníky dopadl v podobě EET, tak mnozí klasičtí zaměstnanci samozřejmě vítají. Mají asi dojem, že všichni živnostníci nutně kradou, šidí stát na daních a mají fůru volného času, zatímco oni se plahočí za pár šupů pro někoho jiného. Babiš jim svou rétorikou značně přitakal. Voliči cítí, že on jim rozumí a bojuje za rovné podmínky. Zároveň jsou částky, ve kterých se Babiš pohybuje, pro ně tak nepředstavitelné, že jim prostě nevěnují pozornost. Akcie, obligace, dotace, dluhopisy... Tyto pojmy jsou pro značný počet  občanů jen ekonomické abstrakty. Proč by je to tedy mělo zajímat? Každého primárně zajímá vlastní výplatní páska, a je to tak samozřejmě dobře. Na druhou stranu by se nemělo opomíjet šmelení a podivné machinace ministra financí. Souhlasím samozřejmě s tím, že daně se mají platit. Zdráhám se však podporovat někoho, kdo sám káže vodu a pije víno.

Komu mám teda věřit?

Nejčastějším argumentem, který slýchám poté, co rozstřílím výše uvedené, je toto: „Tak mi ale řekni, komu mám věřit? Sobotkovi? Kalouskovi? Vždyť tam je to všechno stejný. Sliby chyby. Chtělo by to vyházet všechny..." Zjednodušený pohled. Rozhodně nesouhlasím, že všichni politici jsou narcisové a psychopati. Možná je jich tam víc a jsou víc vidět, ale jakákoli generalizace je zbytečně defétistická. Zároveň je nutno brát v potaz, že politika je „umění možného" a kompromisy tak může volič vnímat jako zradu. Na uvedeném argumentu je krásně vidět další psychologická pravda - lidé potřebují vést. Chtějí někomu věřit. Od dětství jsme vychováváni - nejprve je to rodina, pak škola, pak nás formuje zaměstnání atd. Mám ráda sociologický průzkum, který společnost dělí na čtyři oblasti. Jsou do direktoři, myslitelé, socializátoři a podporovatelé. Podporovatelů je nejvíc - asi 45%. Tito lidé se vyznačují respektem k autoritám, malou mírou samostatného myšlení, strachem ze změn a lehkou emoční ovlivnitelností. Právě na ně cílí zjednodušené a populistické výroky. Tito lidé chtějí být vedeni, byť na politiky mohou nadávat. Neustále hledají „toho pravého." Jako by politik dokázal zajistit všechny potřeby a vyřešit všechny problémy. Jako by stačilo vhodit hlas a doufat, že se stane zázrak. Jako by byl politik nějaký automat nebo Bůh. Klíčem k tomu, aby lidé nemuseli být tak rozčarovaní z politického dění, je tak podle mě zdravý odstup. Kritická mysl. Klíč k osobní spokojenosti nestojí vně. Je to náš život, naše zodpovědnost. Na politice se můžeme podílet a je super, že máme možnost svobodně volit. Na druhou stranu není dospělé, abychom politiky pasovali do rolí nějakých demiurgů a očekávali od nich spásu. To znamená že neskočíme na laciný tahák s koblihou ani na heslo „prostě to uděláme." Radši se zamyslíme nad tím, jestli ta kobliha není prachobyčejný trik stojící na systému reciprocity... Je otázkou, nakolik jsou takového přístupu lidé schopni. Druhou otázkou je, nakolik na tyhle věci mají vůbec čas. Ono je těžké věnovat se studiu manipulace a PR, když máte práci, rodinu, děti, koníčky... A někdo má remcání prostě jako národní sport. Sečteno a podtrženo - z toho všeho Andrej Babiš těží. Samozřejmě těží i z toho, že je synem prominentního komunisty, ale to už je jiná kapitola. 

Výše uvedené triky sociální psychologie samozřejmě platí i na další veřejné osoby, ale přijde mi, že Babiš tohle využil nejlépe ze všech. A nejvíc maká jeho PR tým, v těchto dnech pak jistě intenzivněji, než kdykoli předtím. Andrej uměl přijít v pravý čas. Dokáže však taky v pravý čas odejít?

Jakožto milovník psychologických strategických her jsem zvědavá na další dějství a současný vývoj sleduji s profesním zájmem. Jakožto občan České republiky, který ctí zákony a považuje zvolené politiky za vizitku národa, si však přeju, aby ten chlap zmizel co nejdříve v propadlišti dějin. Píár nepíár, tady už nejde o nějaké obyčejné hašteření, jakého jsme byli svědky v době „před Babišem." Tady jde o samou podstatu demokracie.

Nevím, jak to dopadne. A v současné době, kdy se okolnosti mění každou hodinou, je těžké cokoliv předvídat. Ale možná bych mohla... „Ehm, tati?"