O Mirkovi a zlatokopce

Aneb co všechno je chlap schopný udělat pro jednu ženskou... Tenhle příběh se stal mému kamarádovi.   

Nejdřív jsem si říkala, že nad tím příběhem budu přemýšlet sama, ale nakonec mi to nedá. Zajímá mne totiž i váš pohled na věc. 

Mám kamaráda, říkejme mu třeba Mirek. Mirek bydlí na Moravě a vlastní úspěšnou firmu. Má se fakt dost dobře. Na první pohled byste to do něj neřekli, působí nenápadně, jezdí průměrným vozem, ale to už tak někdy u (některých) majetných lidí bývá... Mirkovi je přes padesát, s manželkou žije pár let v odloučení, plánují rozvod. 

Občas se s Mirkem sejdeme, řešíme spolu nějaké věci, a taky si hodně povídáme o životě. Když jsme se sešli posledně, byl Mirek extrémně zachmuřen. 

 „Co se Ti stalo?" ptám se opatrně. 

 „Ále, kalamita..." mávne rukou. 

 „Chceš o tom mluvit?" 

 „Radši ne. Nebo já nevím..." 

Po chvilce se rozmluví: „Viděl jsem se dnes po dlouhý době s Míšou..." A tak se dozvídám o celé „kauze Míša." 

Před pár lety se Mirek na jedné internetové seznamce potkal s jistou Míšou: Holčina po dvacítce, blonďatá, vystajlovaná, hezky stavěná, no, přesně ten typ instagramové krásky současnosti, po které chlapi slintají. Takže se nedivím, že Mirka uhranula. Píšu „uhranula," to slovo totiž sedí jako zadek na hrnec.

Mirek je, jak už jsem zmínila, z Moravy. Míša žila v Praze, ale pocházela ze Slovenska. Několik týdnů si dopisovali, načež jednoho krásného dne měla Míša cestu k rodině, a tak že to vezme přes Brno a potká se s Mirkem. Tak se potkali. Mirkovo zalíbení při osobním kontaktu ještě vzrostlo, feromony udělaly své, ovšem je otázkou, zda i na druhé straně. Resp. můžeme si být jisti tím, že na slečnu zapůsobily spíš feromony Mirkových peněz. Z této první schůzky Míša odjížděla s příslibem, že jí Mirek pošle na účet jistou nemalou finanční částku, kterou ona „nutně potřebovala." 

A jelikož Mirek co řekne, to udělá, a jelikož byl pod vlivem ženského kouzla, za několik dní Míše skutečně na účtu přistála hezká sumička. Zdůrazňuji - aniž by mezi nimi k něčemu došlo! 

Asi to znáte - hranice nastavené na začátku se lépe rozšiřují, než zmenšují. A tak se z těchto finančních příspěvků stalo pravidlo. Tu deset tisíc na nájem, tu dvacka na kabelku, tu třicet na něco dalšího. Nebo prostě jen tak, pro potěšení. 

 „Takže tys jí to posílal a ona si za to žila?" Moje otázka zní banálně, celá ta věc mi totiž přijde tak nepochopitelná, vzdálená mému paradigmatu, že mentálně padám do jakési jednoduchosti. 

 „Nojo... To měla na byt, na zábavu, oblečení, a tak."

„Ona nepracovala?" 

„Ale jo, pracovala prej někde v obchodě v Pařížský. Nevim, kolik tam prodavačky vydělávaj, já se jí neptal. Ale když mi napsala, že potřebuje, tak jsem jí to poslal." 

 „A jak často jste se vídali?" 

 „Skoro vůbec. Ale jako psali jsme si, to jo." 

 „No počkej, to jste spolu ani nespali? Nebo třeba výlety, dovolená, zajít si do společnosti, prostě společně strávený čas? Ona ti za to nic nedala?" Připadám si v tu chvíli oproti Mirkovi vypočítavě. Mám mysl nastavenou stylem „něco za něco," vždy se snažím buď vydělat peníze, nebo aspoň něco směnit či vyhandlovat. Jako chlap bych si teda za takovou štědrou podporu chtěla aspoň toho sexu užít. :-D Samozřejmě jiná věc by byla, kdyby slečna potřebovala pomoc v tíživé situaci. Tam by člověk nezištně pomáhat měl, a to nejen finančně, což bývá beztak přechodné řešení... To ale nebyl tento případ. 

 „Za ty dva roky, co jsme byli spolu, jsme se viděli tak pětkrát a spali spolu dvakrát," odvětí Mirek. 

Spadne mi čelist. Aha. No nic, holt každej asi nemá takovej temperament, uvažuju v duchu. Na jednu stranu tu holčinu obdivuju a říkám si, jaké měla štěstí, že se vlastně nemusela vůbec snažit a přišla jí renta kdykoli si zamanula. Na druhou stranu je mi špatně z takového využívání. Ale ono mělo svou gradaci...

 „Pak za mnou přišla s tím, že se mnou otěhotněla, že si dítě nechce nechat, a že chce jít na potrat. Já taky v tý době nestál o rozšiřování rodiny, dal jsem jí teda peníze. Pak ještě chtěla další finance na nějaké doléčení ve specializovaném pracovišti. Chtěl jsem za ní jet, ale nechtěla." 

 „A to ti nebylo divný? Jako už jen to, že spíte spolu dvakrát, a ona jako na potvoru hned otěhotní?" 

 „Andy, to se může přece stát i napoprvý. A já mám svoje starosti, firmu a tak, a měl jsem Míšu rád prostě. Ale je fakt, že občas to ve mně trochu zahlodalo..." 

Za pár měsíců přišla Míša s tím, že se chce stěhovat na Slovensko a chce si v Bratislavě pořídit byt. Naznačila Mirkovi, že by potřebovala podporu, a že to bude výhodná koupě, protože z jižní Moravy je do Bratislavy blíž. A tak jí Mirek velkoryse nabídl, ať si vybere byt podle svého gusta, že on jí ho zaplatí i s výbavou. Takže milá Míša si vybrala byt, který Mirek viděl jen na obrázku realitní kanceláře, z účtu odklepl nějaký ten milion, a věřil, že se s Míšou už brzy budou setkávat častěji v novém hnízdečku lásky... 

Souběžně s tím si Míša hledala novou práci. Její strejda prý pracoval u policie, a zařídil jí nějaký výcvikový kurz v Michalovcích. Mirek se jednoho dne rozhodl, že jí tam navštíví. Ona ale v telefonu zněla  „nějak divně," a že prý ať nejezdí, že je to tam náročné, že by na něj neměla čas. A tak Mirek, nic netuše, zajel aspoň k jejím rodičům, které sice nikdy neviděl, ale přišlo mu vhodné se u nich zastavit, představit se, a nechat tam obálku s „dárkem" pro Míšu. Rodiče ho přivítali hezky, nicméně po pár větách to přišlo: 

 „Jak se má Míša na tom výcviku?" zeptal se Mirek. 

 „Na jakém výcviku?" 

 „Na tom policejním výcviku v Michalovcích, kam jela." 

 „Ale ona na žádném výcviku není, teď o víkendu byla tady doma, a pak jela do Prahy." 

Bum. Bác. Studená sprcha. Mirek zvedl telefon, a pak už to mělo rychlý spád. Míša nebyla na výcviku a její strejda nebyl policajt. Míša ani neuvažovala o změně práce. Míša ani nekoupila byt v Bratislavě. Míša dokonce ani nebyla těhotná... Vlastně asi jedinou pravdou bylo, že Míša se jmenovala Míša. 

 „Normálně mě vodila za nos i s tím těhotenstvím. Aby byla věrohodná, tak s kamarádkou zfalšovali test i to lékařský potvrzení o doléčení v lázních, který jsem jí zaplatil. To všechno jsem si zpětně zjistil. Začal jsem po tom všem pátrat." 

Mirek vyprávěl, jak postupně rozkrýval celý Míšin příběh postavený na desítkách lží. Nemá smysl tady líčit detaily, ale byla to vskutku detektivní práce, při které Mirek využil i své kontakty na úřadech a v institucích, které před lety nasbíral ještě coby starosta jednoho moravského městečka. 

 „Prosímtě, a co dělala s těmi penězi třeba na ten byt, když ho teda nakonec nekoupila?" zajímalo mne. 

 „Já nevím, ty prachy prostě zmizely. Ona chodí luxusně oháklá, kabelky za desítky tisíc, oblečení taky, je vždycky dokonale upravená, kosmetika, možná měla i nějaký plastiky, nevím. To všechno něco stojí. Taky na dovolenou mohla jet, dyť jsme se viděli málo..." 

Míša nakonec ani moc nezapírala, nebylo taky co, důkazy hovořily jasnou řečí. Mirek přemýšlel, co dál. Bylo mu jasné, že chtít vrátit všechny peníze by bylo zbytečné, ale nechtěl být zase za tydýta - ačkoliv - mělo to v tomto stádiu ještě smysl? S Míšou podepsal směnku na 750 000 Kč, což byla přibližně čtvrtina toho, co do ní fakticky  „investoval." Při podpisu se na něj Míša rozkřičela a nehorázně mu vynadala do idiotů, kreténů a pánského přirození... Což se není čemu divit, když si dovolil uzavřít penězovod. Mirek však příliš nevěří, že ty peníze uvidí. Sice se prsí, že by na ni poslal vymahače, ale moc mu při jeho měkké povaze nevěřím. 

Celý tenhle příběh by až potud možná nebyl až tak zvláštní. Zlatokopek je dost, uhranutých mužů taky. Ale tohle má pokračování... 

 „Několik měsíců jsem chodil jako tělo bez duše, i když mi ublížila a podvedla mě, já ji měl pořád rád. Stále jsem na ni myslel." 

Nevěřím svým uším: „Cože? Po tom všem? Vždyť jste se vůbec neznali, tak jak bys jí mohl mít rád?! A vždyť to je mrcha!  A ještě na tebe řvala! Ty jí celou dobu dotuješ, i po tom průšvihu jsi velkorysej, a ona Ti nadává do č....ů! Ty nemáš důstojnost?! Mirku, ty jsi hrozně hodnej, víš, a to je ten problém!" 

„Já vím, Andrej. Nevím, proč to tak mám. Nedokážu jí odolat. Pak se to uklidnilo... Napsala mi dokonce přání k Vánocům, k narozeninám, k svátku. Já odpovídal stroze, chtěl jsem za tím udělat čáru. Ale minulý týden mi volala, že se chce sejít. Že je těhotná." 

 „Předpokládám, že Ti řekla, že je těhotná s Tebou?" neodpustila jsem si kousavou poznámku. 

 „Dnes jsme se v Brně sešli," " ignoroval popíchnutí Mirek. „Má bříško, je fakt těhotná s nějakým týpkem, co se k tomu moc nehlásí. Vypadala smutně." 

Napjatě poslouchám, co bude následovat... 

 „A pak mi tak nějak naznačila, že by potřebovala padesát litrů," povzdechl Mirek.

 „Doufám, žes jí nic neslíbil?!" můj hlas nabral téměř výhružný tón. 

 „Já jsem jí je dal." 

 „Mirku?!! Ty seš, vole, promiň, ale fakt takovej debil!" 

 „Já jsem p.ča, Andy," přiznal Mirek s moravským přízvukem. Kdyby to nebylo tak zoufalý, znělo by to vtipně. „Protože to není všechno. Šel jsem do banky, vybral padesátku a dal jí to na ruku. Pak jsme se měli loučit, ona že je tam s kamarádkou ve Vaňkovce autem. Nabídl jsem jí, že jí půjdu vyprovodit, ale nechtěla. Tak jsem si říkal, že třeba nechce, aby nás kámoška spolu viděla, holky to mají různě, co já vím... Tak jsem jí nechal jít, ale přece jen jsem chtěl vidět, co bude následovat. Šel jsem do svýho auta na druhým konci parkoviště. Byl jsem schovanej, ona na mě neviděla, ale já na ni viděl. Někam telefonovala. Za chvíli přijelo auto, pěkná mazda, v ní seděl chlap. Míša nastoupila, políbili se a odjeli. Takže žádná kamarádka, byla tam s tím svým frajerem. Já jsem taková p.ča, Andy. Vyhodil jsem prachy do luftu. Kdyby byly aspoň pro ní, to bych ještě nějak skousnul. Ale že bych měl dotovat nějakýho hajzla?!" 

 „A na co říkala, že ty prachy potřebuje?" 

 „No, na kočárek, výbavičku, a tak... No jasně, borec v mazdě na to nemá, žejo! Já jsem taková p.ča." 

Zmohla jsem se jen na  „hm." Už to bylo na mě fakt moc. 

Pak jsme ještě chvilku tu věc analyzovali, já se snažila dopátrat, kde se v Mirkovi tohle samaritánské chování bere, a jak je možné, že pokaždé podlehne, i když je tím těžce v mínusu. Zároveň jsem si kladla otázku, jak častý je tohle jev, a kolik kolem mne chodí slečen Míšina charakteru? 

Nakonec jsem začala přemýšlet sama nad sebou: Jak se snažím o dobré vztahy, jak jsem po žádném ze svých partnerů skoro nic nechtěla, jak pořád vymýšlím způsoby, jak vydělat vlastní peníze, jak kvůli tomu buduju sítě kontaktů, jak do toho investuju čas a energii, jak je to občas těžké a zdlouhavé... A jak jsem asi možná blbá, že nejsem zlatokopka. Jednak na to nemám povahu, jednak nejsem typ instagramové krásky, takže na to ani nemám nárok. :-D 

Ale na druhou stranu - mě by takový styl života ani nebavil. Já potřebuju něco vytvářet, budovat, potřebuju vidět výsledky a odměnu. V tom vidím i smysl života: ve vlastní realizaci. Co mají holky, které žijí na cizí účet? 

Zlatokopky však byly, jsou a budou. A byli, jsou a budou i muži, se kterými splynou v symbióze. Tam funguje ten model „něco za něco". A pak jsou tu muži typu Mirek. A navzdory tomu, že je mi ho líto, neubráním se konstatování, že takoví chlapi si za svou blbost tu mrchu prostě zaslouží. 

Jak to vidíte vy? Setkali jste se s něčím takovým? A jak to dopadlo?