Středa 8. července 2020, svátek má Nora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 8. července 2020 Nora

Vánoční transformace

4. 01. 2020 18:27:09
Vánoce máme spojeny s láskou, rodinou a blízkostí. Jak to ale taky může dopadnout, když trávíte nejkrásnější svátky v roce sami?

Už jen to ustálené slovní spojení „nejkrásnější svátky v roce“ vede hloubavou mysl k úvahám: Kdo tak rozhodl? Podle čeho se to určuje? Jak definovat krásu, když pro každého je to něco jiného?

Pokud jste se narodili jako vysoce citliví lidé, a k tomu ještě chodíte po světě s IQ značně převyšujícím populační průměr, asi víte, o čem píšu. Neustálé přemýšlení, analyzování, ale zároveň stejně silně vyvinutá schopnost skládat poznatky dohromady a vidět je komplexně, schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné, vnímat svět z mnoha úhlů, všímat si drobných nuancí mezilidských vztahů, pozorovat, odvozovat, predikovat... To vše důvěrně znáte, děláte to každý den. Narozdíl od ostatních. A to je právě kámen úrazu.

V rámci přizpůsobení společenským normám, které zajišťují bezpečnou průměrnost, naučili jsme se na sebe brát různé role. V zásadě nemám nic proti tomu. Nic proti bezpečnosti, normám a řádu. Vtip je v tom, že většinou lidé s normami tak splynou, že už je neoddělují od sebe samotných. To by ani tak nevadilo v případě, kdy je osobnost dotyčného naladěna na podobnou strunu, a od společenského „mělo by se/musí se,“ se výrazně neliší. Nevadí to snad ani v případě, když podstata člověka je sice odlišná, ale ten si to neuvědomuje. Nechal se ovládnout povrchností světa a na dno své duše už nedohlédne. Je to možná smutné, ale dotyčný o tom neví, takže je v pohodě. Blbé to je však v případě, kdy člověk cítí, že se společenským normám vymyká. Ví o tom, vnímá to, je s tím mnohokrát konfrontován. V rodině, mezi přáteli, ve škole, v práci. Cítí se jiný. Jakoby vyděděný. Má jiné představy, jiné hodnoty, jiné sny, klade si jiné otázky, než většina ostatních lidí.

Neuspokojují ho povrchní vztahy a prázdné tlachání. Umí se možná přizpůsobit společenským rolím a situacím, neboť na společenské obratnosti záleží životní úspěch (opět - pro každého „úspěch" znamená něco jiného, zde píšu jen za sebe), ale velmi rychle pozná, že okolí není nastaveno na jeho záběr. Gaussova křivka je neúprosná... Pokud se mu proto podaří najít spřízněnou osobu, která je stejně citlivá, vnímavá a inteligentní, a před kterou nemusí snižovat laťku, aby mu bylo rozuměno, je to pro něj výhra v loterii.

Takže tolik k obecnému úvodu. Teď střih: přeneseme se do konkrétního prostředí a času, do České republiky v prosinci 2019. Odevšad se na nás valí Vánoce. Vyzdobené obchodní domy, koledy, trhy a samozřejmě téma společenské konverzace: Máš už nakoupeny dárky, napečeno, uklizeno? A s kým budeš letos vlastně trávit Vánoce?

Vidím dekorace, poslouchám rozhovory, vnímám uměle navozenou atmosféru, a žaludek se mi divně svírá... Jako bych musela dělat vše, co dělají ostatní. Stejně tak se připravovat. Nakupovat. Péct. Uklízet. Splnit normu. Proč? Kvůli komu, čemu? Vánoce trávím od dětství s rodinou. Nebudu to tady rozpitvávat, ale k pochopení věcí následujících je nutno zmínit, že je to pro mě pokaždé značně stresující a napjaté. Téměř pokaždé brečím. Jsem v rodině vnímaná jako černá ovce. Jiná, přecitlivělá a zároveň chladná, nezařaditelná... Nesplňuji očekávání ohledně povolání (obchodníci jsou zloději!), povahy (myslíš si, že jsi něco víc, ale nejsi nic!), zájmů (najdi si nějaké normální holčičí záliby!) ani ohledně partnerského života (kdo by tě chtěl?) Vydržet vánoční svátky se tak pro mě každý rok stává zkouškou nervů a trpělivosti. Už od podzimu se netěším, plánuju v duchu strategie obrany a modlím se, aby to proběhlo v rámci možností co nejvíc v klidu. Ani letos tomu nebylo jinak. Ale něco navíc přece jen jinak bylo...

Několik měsíců jsem na sobě pozorovala změny. Přestalo mi chutnat. Byla mi pořád zima. Prodělala jsem těžkou angínu a zánět uzlin. Co ale děsilo nejvíc – na celém těle se mi začaly objevovat modřiny. Přitom nebylo možné, abych je získala jen skrze bouchnutí. Objevovaly se třeba i na krku, v podpaží, nebo na zádech. Večer jsem šla spát a ráno na sobě našla několik nových modřin. Krevní testy ukázaly, že mám sice hrozivě špatnou imunitu, nízký tlak, řídnou mi kosti a chybí mi asi milion vitamínů a minerálů, ale jinak bych měla být v pořádku. Zobala jsem tedy poctivě vitamíny a věřila, že se to zlepší. Vánoce se blížily...

Těšila jsem se na ně asi jako na popravu. Cítila jsem se strašně slabá. Navenek jsem ale nedávala nic znát. Ono totiž tyto stavy měly jedno specifikum: V práci, nebo když jsem se věnovala koníčkům, se neobjevovaly. Zato když jsem jen pomyslela na nutnost tmelení u vánočního stromku, udělalo se mi zle.

Den před Štědrým dnem to vygradovalo. Prostě se mi udělalo tak špatně, že jsem nebyla téměř schopná vstát z postele. Tělo úplně zesláblo, a kdyby mě mučivě netrápil žaludek a špatně se mi nedýchalo, tak bych jen spala. Padala na mě šílená únava, dílem asi i z toho, že jsem se nemohla pořádně nadechnout. I přesto jsem ale dělala hrdinku a věřila, že to nějak samo přejde.

Kdoví, jak by to celé jinak dopadlo, kdyby mi nezavolala kamarádka. Chtěla mi popřát k Vánocům. Když ale slyšela, jak na tom jsem, okamžitě přijela a odvezla mě do nemocnice. Tam si mě nejprve vyslechli. Sdělila jsem své neduhy posledních měsíců, a doktor k tomu poznamenal do protokolu „působí úzkostně.“ Což byla pravda. Byla jsem ale v tenzi spíš z toho, že jsem v nemocnici, a nevím, co mi je, než z nějakých psychosomatických příčin. Aspoň jsem si to teda myslela... Dali mi kapačku a nějakou tabletovou medikaci, kterou jsem musela zapít příšerně hnusnou hořkou tekutinou. A jelikož bylo 23.12. a už jsem dle domluvy měla být na návštěvě u rodiny, musela jsem zvednout telefon a oznámit, co se děje. A pak se to stalo...

V momentě kdy jsem slyšela, jak říkám „letos na Vánoce nepřijedu...“ ze mě spadla obrovská tíha. Uvolnil se mi hrudník a rázem se mi dýchalo mnohem lépe. Nicméně dostalo se mi nabídky, že jakmile mi bude líp, tak si pro mě z domu přijedou. A tehdy jsem se vzepřela. Ne – řeklo něco ve mně. Ne, já chci být sama! Budu letos na svátky sama! Potřebuju to! Musím to tak mít! Už jsem se přizpůsobovala dost dlouho! Nabídku jsem tedy odmítla.

Kupodivu, čekala jsem na druhé straně výčitky a citové vydírání, ale proběhlo to docela v klidu. „Tak my tě aspoň přijedeme navštívit k tobě, až ti bude líp.“

„Dobře, tak jo. Hezké Vánoce přeju." V duši i po těle se mi rozlil nevídaný klid.

Z nemocnice mě pustili brzy s doporučením, abych po novém roce došla na nějaká odborná vyšetření. Cítila jsem se stále slabá, ale mučivé křeče v žaludku přestaly a hlavně už jsem neměla pocit, že se dusím. Mohla jsem volně dýchat.

Štědrý den jsem strávila doma úplně sama. A tam se stalo to nejdůležitější. Během těch hodin, kdy jsem ležela v posteli, naslouchala neobvyklému tichu a zotavovala se, mi hlavou prošlo mnoho myšlenek, úvah, vzpomínek a postřehů. A troufám si tvrdit, že byly transformační. Jiná kamarádka, která mi taky telefonovala k Vánocům, se mě poté, co jsem jí sdělila své sváteční trable, narovinu zeptala: „Hele, Andrej, a neuvažovala jsi o tom, že je to psychosomatika?"

„Ale prosímtě," odbyla jsem ji. Vždy jsem si totiž zakládala na vědeckém, spíše racionálním a pragmatickém myšlení. Tam psychosomatika moc nepatří.

„Není v tvém životě něco, co tě dusí? To by byly problémy s dýcháním. Není tam něco, z čeho je ti na zvracení? To je ten žaludek. A modřiny znamenají, že se cítíš ubitá." Po těchto slovech mi trochu zatrnulo.

Uvědomila jsem si, že jsem celá léta žila život někoho jiného. Přizpůsobovala se lidem okolo a dělala vše, abych se jim zavděčila. Kvůli tomu jsem přehlížela i věci, které jsem přehlížet neměla: osobní útoky, rýpance, urážky, rádoby vtípky, které ale bodají na citlivých místech... Snažila jsem se mít pochopení, přecházet to úsměvem, neoplácet. Ale vnitřně mě to trápilo. Hlavně proto, že i když já sama jsem dávala vůči ostatním maximum pochopení, zpět jsem ho dostávala velmi málo. Pro lidi jsem byla zpovědní vrbou, která znala jejich nejhlubší tajemství. Ale málokdy je napadlo, že i já mám trápení a problémy. Nechávala jsem se zanášet cizím balastem, působila skoro jako psychoterapeut zdarma. Ano - dusila jsem se.

Zaplétala jsem se do destruktivních milostných vztahů, které mi vysávaly duši. Dělala jsem věci, které se příčily mé vlastní vůli, jen abych získala trochu hřejivosti, náklonnosti, nebo něčeho, o čem jsem si bláhově myslela, že je to láska. Ale jen jsem sbírala drobky... Bylo mi z těch lidí, ale i ze sebe samé, doslova na zvracení.

Potlačovala jsem sama sebe, umenšovala se, abych zapadla do průměru. Mlčela jsem, když jsem chtěla říct, co jsem považovala za důležité. Dbala jsem na názor druhých a odvíjela svou hodnotu od toho, co si oni o mně myslí. Cítila jsem se jako otrokyně, ubitá.

Nikdy bych na psychosomatiku nevěřila, kdyby tyto fyzické projevy tak silně nekorespondovaly s psychickou realitou.

Během podzimu 2019 se ale ve mně začalo něco měnit. Bylo to i tím, že jsem potkala výjimečného člověka. Ženu, která mě od prvního okamžiku uchvátila. Ale hned na začátku mi taky řekla něco, co mě urazilo, zabolelo, a dovedlo až k úvahám, jak se jí za to pomstít. Jenže pak jsem si uvědomila: Andreo, vždyť ona ti nastavila zrcadlo! Ty víš, že má pravdu, a proto tě štve! Musíš se rozhodnout – buď budeš pořád stejná, což znamená, že psychicky, ale i fyzicky a duchovně zakrníš, nebo se budeš rozvíjet. Ale rozvoj často bolí.

Vybrala jsem si cestu rozvoje. Od té ženy jsem čerpala inspiraci. Nebylo to tak, že bych se jí chtěla zavděčit nebo od ní čekala pochvalu, jak jsem to dělala v minulosti. Teď to bylo jiné. Intuitivně jsem se začala projevovat v souladu se sebou samotnou.

A přišly první konfrontace s lidmi. Začala jsem na ně totiž být ostřejší. Už jsem se za každou cenu nesnažila diskutovat, chápat a vysvětlovat, neboť jsou mezi námi i jedinci, kterým nejde o diskuzi, ale jen o samoúčelné hejtování. Je mezi námi taky mnoho hlupáků, frustrátů a psychicky deprivovaných, které můžeme tak maximálně litovat, ale řídit se jejich názory nebo pouštět si je k tělu způsobí víc škody, než užitku. A vůbec nejlepší je takové ignorovat.

Obklopuji se už jen lidmi, kteří jsou pro můj život přínosem, jsou na podobné úrovni a nějak mě obohatí. Když se to vezme do důsledků, tak vás sice dokáže obohatit každý (paradoxně často ten, kdo se k vám chová nejhůř, může být váš nejlepší guru), ale této úrovně jsem ještě nedosáhla. Zatím jsem na etapě, kdy si pečlivě vybírám, s kým se budu stýkat, a jak často. Až příliš dlouho jsem v tomto ohledu neměla hranice a dávala prostor lidem, kteří si ho vůbec nezasloužili.

S mnohými lidmi jsem jsem se taky názorově (především politicky) rozešla. Někteří mě dokonce odmítli, přestali se se mnou bavit. Nebudu lhát, že mě to nemrzelo. Ale nakonec si říkám, že to je jejich problém. Já takového chování nejsem schopná. Neodkážu někoho odmítnout jen pro jiný názor nebo postoj. Oni jsou prostě někde jinde, ještě nedozráli, ještě nechápou, že život není v názorech a v tom, jestli s námi někdo souhlasí nebo ne. Život je v autenticitě.

Kolik lidí je schopných skutečné autenticity? Kolik z nás je schopných podívat se na sebe a říct: jsem takový, mám takové přednosti, ale mám i takové chyby, dělám hlouposti, zraňuju druhé, přeju jim špatné věci, ale taky dovedu dělat dobré skutky, pomáhat, soucítit... Mám v sobě světlo i temnotu. Kolik lidí dospělo do bodu, kdy vnímá svět ve všech jeho barvách? Ne jen jako černý a bílý, nebo jako dobro a zlo? Kolik lidí si myslí, že má monopol na pravdu a nutí ji všem okolo? A kolik lidí oproti tomu „ví, že nic neví?“ Kolik lidí si myslí, že je morálně čistých a spravedlivých, aby pak kádrovali ty, kteří nesplňují jejich subjektivní měřítka?

Ležela jsem v posteli a tohle vše se mi honilo hlavou. A byla jsem šťastná. Najednou jsem totiž věděla, že je zcela správné, že jsem, jaká jsem. Se všemi vlastnostmi, názory, postoji, se svou povahou. Že je zcela v pořádku, že je mi 27 let, nemám ještě vlastní rodinu, zato mám nekonvenční zájmy, nesplňuji očekávání blízkých a možná i většiny společnosti. Mám ale něco jiného – samostatnost, vlastní materiální zabezpečení, výbornou práci. Každý má svou životní cestu. A taky ne každá nutně vede za rodinou. Někdo vnímá své naplnění jinde, například ve službě společnosti, a vůbec to nemusí znamenat, že je divný. Na jaře minulého roku jsem se o životním poslání bavila s jedním moudrým člověkem, za kterým občas chodím pro radu. Řekl mi: „Někdy nám jsou dány jisté dary proto, abychom je obětovali." Tenkrát jsem tomu nerozuměla. Ale teď, s odstupem měsíců, už chápu, jak to myslel.

Každý z nás má na světě jedinečné místo a poslání. A je úplně jedno, jestli splňujete pravidla konvenční společnosti, nebo ne. Důležité je, jestli splňujete svoje vlastní pravidla. To nejdůležitější (v mém úhlu pohledu) zní: poznej sám sebe. Nebo řečeno nietzscheovsky: „Staň se tím, kým jsi." Jenže v tom se skrývá paradox: Panta rhei a lidé se mění. Poznávat sám sebe – to je celoživotní proces. Zní to asi trochu složitě. Ale život není jednoduchý. Respektive - je velmi jednoduchý, a právě v tom tkví jeho složitost. Chápete? :-)

Za letošní vánoční zkušenost jsem nesmírně vděčná. Byly to - bez jakékoli falešné útěchy - ty nejlepší Vánoce, jaké jsem za poslední roky zažila. Byly totiž autentické. Bez falešných úsměvů, dárků zakrývajících často citovou prázdnotu, bez křečovité blízkosti. Poznala jsem sílu, která se skrývá v každém z nás. Uvědomila jsem si, totiž, že vše je jen otázka naší mysli, našeho rozhodnutí a postoje. Nebo lépe - naší duchovní vyspělosti. Mohla bych ten večer ležet v posteli a brečet do polštáře, že trávím svátky sama a nemocná. Já se však rozhodla přemýšlet nad životem, přijmout momentální samotu jako fakt a nehodnotit, jestli je to smutné, dobré nebo špatné. Po této zkušenosti už vím, že když budu stále reflektovat samu sebe, budu se přijímat a budu umět zacházet se svou myslí, dokážu a zvládnu cokoliv. Nebo téměř cokoliv. Protože třeba takovou smrt neošálíte... Ale alespoň se můžete naučit přijmout ji s pokorou jako součást života.

Možná na někoho tento text zapůsobí povýšeně. Když píšu o duchovní vyspělosti ve 27 letech, může to vypadat, že rozdávám rádoby moudra. Co taková mladá holka ví o životě? Ano, na někoho to tak jistě zapůsobí. Otázkou potom je, jestli takový člověk v sobě něco neblokuje. Třeba právě tu duchovní vnímavost. Nebo zdali by sám dokázal jít takto s kůží na trh...

Nejsem věřící v tradičním smyslu slova. Byť jsem pokřtěna a vychována v katolických tradicích, zdráhám se pojmenovat Boha konkrétně, jak to činí křesťanství nebo jiná teistická náboženství. Věřím ale v sílu, která je větší než my, a věřím taky v to, že nežijeme sami pro sebe. Smysl života je podle mě v tom, že se sdílíme s druhými, pomáháme jim, rozvíjíme je. Každý může ovlivnit každého, a v tom důsledku i postupně měnit svět. Ale to se v dobrém povede jen tehdy, když se každý dokáže autenticky podívat sám na sebe.

Přeji vám všem, kdo jste to ještě nezažili, do nového roku taky nějaký zajímavý transformační proces! :-)

Autor: Andrea Novotná | sobota 4.1.2020 18:27 | karma článku: 21.08 | přečteno: 719x

Další články blogera

Andrea Novotná

Vzkaz chvilkařům, kteří mne chtějí obracet na svou víru

Článek z minulého čtvrtka Proč už nejsem chvilkařkou vyvolal bohatou diskuzi. Během týdne jsem se střetla s tolika názory, až z toho šla hlava kolem. Jednu věc se však potvrdila: Chvilky? Díky, raději rozum

18.6.2020 v 17:08 | Karma článku: 43.23 | Přečteno: 2469 | Diskuse

Andrea Novotná

Proč už nejsem chvilkařkou

Tohle se mi nepíše snadno. Fakt ne. A jsem si vědoma, že určité lidi tím bodnu. Ale oni taky bodli mě... Vždy totiž zamrzí, když si nějaká skupina přivlastní právo na neomylnost a odsoudí a zavrhne ty, kdo mají jiný názor.

11.6.2020 v 17:12 | Karma článku: 49.13 | Přečteno: 38346 | Diskuse

Andrea Novotná

O Mirkovi a zlatokopce

Aneb co všechno je chlap schopný udělat pro jednu ženskou... Tenhle příběh se stal mému kamarádovi.

21.7.2019 v 15:38 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3289 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Filip Vracovský

Vzkaz pro neznámé idioty

Občas se to tak sejde, že se mnou není vždycky švanda, no... Třeba se ale jeden jediný pirát chodníků zamyslí. Pak by čas strávený tímto blogem nebyl ztracený.

8.7.2020 v 12:39 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 127 | Diskuse

Pavel Chalupský

Není to ničí chyba, není to ničí vina.

Jak se říká. Dělat chyby je lidské a svádět vinu na druhé je přece zcela normální. Já nic Já muzikant. Taky krásné přísloví. My jako lidé máme tendence stále hledat na někom chybu.

8.7.2020 v 7:34 | Karma článku: 6.38 | Přečteno: 232 | Diskuse

Karel Kužel

Poselství EU Dálnému východu

Evropská Unie má velké ambice, co se týká snížení obsahu oxidu uhličitého v ovzduší. Její podíl je však malý, a proto se snaží získat ke spolupráci velké producenty CO2, zejména Čínu.

8.7.2020 v 6:30 | Karma článku: 10.36 | Přečteno: 238 | Diskuse

Irena Fuchsová

Rozvod je brácha emigrace

Napadlo mě to dneska ráno, pravděpodobně souběhem toho, s čím jsem se v minulých dnech setkala, co jsem viděla v televizi nebo četla v novinách. Nic objevného to určitě není, ale pobavilo mě, jak se brácha se ségrou doplňují.

7.7.2020 v 21:35 | Karma článku: 15.15 | Přečteno: 570 | Diskuse

Martin Prášek

O chybách mocných a chybách těch bezmocných aneb "Pět housek do basy"

„Prosím vás, odpusťte dílčí chyby nebo problémy. Je jich spousta. Je to krizová situace" štkal svého času do mikrofonů premiér Babiš. Mluvil nejen za sebe, ale za ministry, úředniky, establishment. Je krize,tak se JIM má ODPUSTIT

7.7.2020 v 20:54 | Karma článku: 28.16 | Přečteno: 876 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4367

Podnikám, jsem členkou ODS a studuji bezpečnostní politiku.

Zajímá mě svět, lidé, veřejné dění. Píšu, abych se podělila o názory, postřehy a dojmy. 

 

 

Najdete na iDNES.cz