Mluvím, mluvíš, mluvíme - řečí těla

V komunikaci klademe důraz na obsah řeči jako takové. Dbáme na správné výrazy a argumentaci. Snažíme se na partnera slovně naladit. Někteří si potrpí na rétorické figury a konstrukce. Jak velkou roli však hraje řeč těla? Zásadní. 

Představte si modelovou situaci: Před posluchače má v rámci konference předstoupit tituly ověnčený odborník. Je to skutečná kapacita, člověk, který své práci rozumí a sklízí za ni respekt. Nyní se má s veřejností podělit o své vědomosti a zkušenosti. Všichni napjatě čekají. Náš hrdina přijde rychlými drobnými kroky k řečnickému pultíku a aniž by navázal přímý oční kontakt s publikem, začne hovořit. Přesněji řečeno - začne číst. Svůj projev má napsaný na několika listech. To by snad nevadilo, jenže po celou dobu náš milý odborník hledí jen a jen do svých desek. Publikum jakoby pro něj neexistovalo. Projev je sice po odborné stránce velmi hodnotný a myšlenky hluboké, avšak vyznívají naprázdno. Řečník je zcela odtržen od posluchačů. Nejen, že se na ně nedívá, ale navíc se lehce hrbí a v nervozitě stojí na jedné noze! Co se týče hlasu, také to není žádná sláva. Zpočátku se mu třese, zadrhává, oznamovací věty občas znějí jako věty tázací... Publikum je nejprve lehce zaskočené, později se rozdělí do dvou táborů - jedni jsou znuděni, druzí naštváni. Pár jich začne dokonce mezi sebou tiše hovořit. Atmosféra houstne. Samozřejmě, že  tuto „klimatickou změnu” cítí i náš řečník, kterého to však ještě více znervózní. Chyby dělá častěji, víc se shrbí a začne se potit. Když projev dokončí a on poděkuje za pozornost, v sále jakoby zaznělo pomyslné „no konečně!” Lidé začnou rozpačitě tleskat a řečník - celý zrudlý a zpocený, rychlým krokem odchází. 

Myslím, že podobné situace jste už byli někdy svědky. Nebo jste možná dokonce stáli na nezáviděníhodném místě našeho řečníka. Co bylo chybou? Kde se nacházel problém, který zabránil vzájemné efektivní interakci? Projev byl obsahově bravurní. Četl ho muž, který byl ve svém oboru hvězdou. Ve svém oboru možná. Neosvojil si však pravidla řeči těla. 

Výše uvedený příklad je jen jeden z mnoha, kdy můžeme vidět důležitou roli, kterou řeč těla v našem životě hraje. Vzpomeňte si na kárající prst našich rodičů. Vzpomeňme si na stisk ruky nejlepšího přítele. Vzpomeňme si na sebevědomého šéfa, který se v křesle rozloží s rukama za hlavou... Ze všech těchto gest a postojů můžeme vyčíst mnohé o mezilidských vztazích. A díky znalostem významů jednotlivých gest a postojů můžeme také mnohé ovlivnit. Můžeme sami naladit atmosféru, můžeme to využít k našemu dobru, k oboustrannému dobru, ale také k zastrašení protivníka... 

Před lety jsem chodila s mužem, který měl poměrně významné postavení. Předal mi mnoho znalostí ohledně sociální komunikace a vždycky mi zdůrazňoval, jak je pro něj jako pro šéfa důležité, aby svou moc dával najevo neverbálně. Především neverbálně. 

„Pro muže to platí zvlášť,” říkal mi. „My muži méně mluvíme a slova jsou pro nás často unavující. Vše důležité dokážeme projevit i zhodnotit skrze postoj.”

Takže jak se vysílají sebevědomé neverbální signály? Vzpřímený postoj. Ramena dozadu. Pohled upřený před sebe. Klidný pohled, žádné těkání očima. Klidná gesta. Pomalý krok. 

„Šéf totiž nikdy nespěchá. A šéf nikdy není pomalý. To ti ostatní jsou příliš rychlí.” vysvětloval mi můj přítel, a mně tyhle vědomosti nejen utkvěly v paměti, ale také jsem zjistila, že skutečně fungují v praxi. 

Ve společnosti je velmi zajímavé sledovat neverbální komunikaci ostatních. Člověk by neřekl, že i z pouhého podání ruky nebo postavení nohou lze tolik vyčíst. Nohy jsou vůbec velmi směrodatný ukazatel přízně. Velmi obtížně se totiž kontrolují, resp. lidé většinou dávají pozor, aby si hlídali mimiku, možná ještě, aby přiměřeně gestikulovali... Ale na nohy se často zapomíná. A nohy nelžou. Vidím to i sama na sobě - když je mi někdo v kontaktu nepříjemný, můžu s ním sice mluvit, usmívat se na něj v rámci společenské konverzace, ale moje chodidla v takovém případě většinou směřují od něj pryč. Naopak k tomu, kdo je mi příjemný, jsem natočená celým tělem - tzn. i poslední špičkou prstu u nohy...

Když se vrátíme k našemu řečníkovi - jak by měl vypadat jeho sebevědomý projev? Řečník na sebe poutá pozornost už předtím, než se nadechne k prvnímu slovu. Už samotný vstup na scénu má publikum přimět k pozornosti. Proto je tak důležitý klidný a důstojný krok se zdviženou hlavou. Řečník pomalu přejde na své místo, naváže oční kontakt s publikem, dle situace se může i lehce pousmát. Vyčká tak tři, čtyři vteřiny, a pak začne mluvit. Pokud mluví spatra, pečlivě volí slova a hovoří pokud možno spisovně. Pohledem klidně klouže po tvářích posluchačů. Díky tomu se navazuje důvěra a posluchači mají pocit, že jsou důležití. Pokud čte projev z listu, čte ho pomalu a srozumitelně, drží vzpřímený postoj a v pravidelných intervalech se dívá na posluchače. V případě čteného textu by měl řečník dávat pozor, aby četl poutavě. Nikdo nestojí o uspávače hadů. Na druhou stranu, řečniště není herecká škola. Přiměřenost - to je spolehlivá záruka úspěchu. Velmi dobře vypadají mírná klidná gesta, dominantně pak působí, když se řečník drží oběma rukama řečnického pultíku (ovšem opět klidně - nervózní zarývání prstů je spíše kontraproduktivní). Obě nohy spočívají klidně na zemi. Po skončení projevu řečník opět pár vteřin počká a nechá tak slova vyznít... Potom stejným klidným a důstojným krokem odchází... 

Vždy mě překvapuje (ale jako lektora těší, neboť mám co učit), pro kolik lidí jsou podobné záležitosti ohledně působivé sebeprezentace neznámé. V podstatě jsou to malé věci. Ale dělají velký rozdíl. Spousta lidí je k problematice řeči těla skeptická. Samozřejmě, nelze z ní vyčíst vše. Šikovní manipulátoři mají tuto tematiku nastudovanou a upravují si ji k obrazu svému. Navíc je třeba přihlédnout k aktuální situaci, ve které se lidé nacházejí. Řeč těla nelze číst bez doprovodných faktorů a nelze ji vytrhávat z kontextu. I tak ale platí, že ovládání tohoto „jazyka” se hodí v mnoha situacích. A je to navíc i dost zábavné. Když se někdy ve společnosti nudím (což je dost často, protože nejsem příliš společenský člověk), bavím se právě tím, že sleduji neverbální komunikaci druhých lidí. Je ohromující, když se pak posléze potvrdí to, co jsem ohledně vztahů mezi lidmi vypozorovala...  

A jaké zkušenosti máte s řečí těla vy?