Můj partner neurotik

Stejně tak bych mohla článek nazvat "Moje partnerka neurotička." Níže uvedené lze vztahovat jak na muže, tak na ženy. Nevyhnu se však jistému subjektivnímu popisu lidí a událostí, které jsou mi dobře známé... 

Pojem "neuróza," se už stal tak nadužívaným, že jím dnes onálepkujeme kdeco. Nejčastěji pod ním můžeme najít úzkostné poruchy, záchvaty paniky, různé obsedantně-kompulzivní poruchy (to je ten stav, kdy se musíte desetkrát vrátit, abyste se ujistili, že máte zamčeno, počítáte schody atd.), vyhýbavé chování, sociální fobie...až po takové to těžce definovatelné "podivínství." Prostě odchylka od normy. Život může ovlivňovat v různé míře - od nějakého roztomilého zlozvyku až po neschopnost vykonávat běžnou činnost, sociální izolaci atd. Budu se v tomto článku věnovat neuróze v tom těžším smyslu - tzn. budu ji vnímat jako odchylku, která komplikuje partnerské soužití (a někdy koneckonců i soužití neourotika samého se sebou). 

Většinou jsme my, "partnerky neurotiků", schopné, silné a kompetentní. Pracujeme, studujeme, někdy děláme obojí dohromady. Ve volném čase se věnujeme mnoha koníčkům. Máme životní plán, jdeme si za svými cíli. Většinou se kolem nás rojí hodně lidí. Angažujeme se ve věcech, na kterých nám záleží. Máme vlastní názor. Jsme cílevědomé a iniciativní, učíme se z chyb a překážky bereme jako výzvy. Zpravidla jsme si tento přístup osvojily už v dětství. Většinou jsme měly silného otce nebo vychovatele, který nás vedl k samostatnosti a podporoval nás. A tak očekáváme, že muži v našem okolí budou také tak silní, schopní a samostatní, jak jsme na to byly zvyklé z rodiny. Ale ejhle... Něco se stane. 

Silné, schopné a samostatné muže potkáváme. Dokonce se nám líbí. Vzhlížíme k nim. Navzdory tomu, že toho dost zvládneme, potřebujeme taky mužskou oporu. Rády bychom měly ochránce. Imponuje nám, když se muž postará, leccos zařídí, a my si tak můžeme odpočinout. Aspoň jednou se cítit jako opečovávané princezny. Rády se necháme vést, když svému protějšku důvěřujeme. Jenže...Tito silní muži většinou zůstávají ve funkci našich kamarádů nebo kolegů. Ne však z naší vůle. Kolikrát se mi dostalo následujícího opodstatnění: „Ty jsi skvělá, schopná, hezká. Ale ve vztahu bys chtěla mít navrch." Haló efekt jako z učebnice. Že bych se taky mohla ve vztahu chovat jinak, než v prostředí neustále soupeřících sil světa, to je nenapadne... Silní chlapi se mnou rádi spolupracují, rádi si popovídají, asi by rádi i něco intimnějšího... Ale hlubší zájem? To ne. 

Můj první vážný vztah však byl však se starším silným mužem. Dělila nás celá generace, 25 let. Byl inteligentní, vzdělaný, ve svém oboru úspěšný. Hodně mě naučil. Cítila jsem se s ním bezpečně. Jako princezna, ale ne jako slaboška. Motivoval mě a podporoval, nechtěl mít po boku nesamostatnou osůbku na ozdobu. Bohužel se naše cesty rozešly kvůli odlišným představám o budoucnosti a jeho pracovním závazkům v zahraničí. Od té doby na poli vztahů potkávám samé...opravdu těžko se mi to píše, ale je to tak...slabé osobnosti. 

Většinou poněkud nesamostatní, více či méně frustrovaní, unavení nebo přehnaně hyperaktivní (bez valného pracovního výsledku), trochu depresivní, úzkostní, přecitlivělí (nebo naopak zcela necitliví), pochybující, ba dokonce oběti různých závislostí... Milí neurotici. Muži tohoto typu se kolem mně vždy vyrojí jako včely. Jestli jsem v životě kdy navázala vztah se silným mužem (a teď nemám na mysli jen vztah partnerský, ale i pracovní atd.), bylo to povětšinou z mé iniciativy. Sama jsem upozornila, sama jsem oslovila. Ale v případě "těch druhých," žádnou angažovanost vyvíjet nemusím. Zpravidla si mě najdou sami. A řeknu vám, je to docela únavné. 

Ono neustále usměrňovat jejich emoce, opečovávat přecitlivělost (nebo naopak se snažit, aby nezamrzli v nihilismu), rozhánět deprese, stírat jim slzy, držet je za ruku při hysterických záchvatech, volat místo nich na úřady (protože mají strach z nevlídných byrokratů), neustále pro ně nacházet jen slova útěchy, podpory... To vás prostě vyčerpá.  A nemusí jít ani o partnery. Vyskytuje se kolem mě i hodně podobných kamarádů. Vždycky jsem měla dojem, že takovým mužům dělám maminku. Můj předchozí partner dokonce jednou řekl: „Ty jsi na mě hodnější, než byla maminka." Hm... Tenkrát jsem se jen křečovitě usmála a v duchu zaúpěla: Proč??? Kdykoli jsme spolu někam šli a vraceli se domů večer, v duchu mě napadlo, co by se dělo, kdyby nás přepadla nějaká skupinka výtržníků. A vždy jsem došla k závěru, že můj partner je přesně ten typ, který by mě tam s nimi nechal a sám utekl... Andrea se přece o sebe nějak postará, žejo...

Už se o mě ucházel sebevražedný recidivista, čtyřikrát zkrachovalý „podnikatel," jeden obsedantní hysterik plný strachu z pronásledování či milovník submisivního sexu (chtěl se nechávat svazovat do korzetů a bičovat důtkami). Nezaměstnané typy a osoby v různé fázi závislosti už ani nepočítám. A není to o tom, že bych chodila do divné nebo společensky nějak znevýhodněné společnosti. Naopak. Navíc na alkoholiky, hysteriky a sebevrahy můžete narazit prakticky kdekoli. Ti inteligentní to zpočátku maskují. Poměrně dobře to prokouknu hned na začátku. A tak odmítám, odmítám a odmítám.  A v duchu si kladu otázku - co je tím magnetem, který přitahuje tenhle typ lidí?  

Zřejmě to bude vzorec, kterému psychologové říkají „princip zámku a klíče." U partnera nacházíme ty vlastnosti, které právě nám chybí. Pak máme dojem, že do sebe "zapadneme" jako klíč do zámku. Zajímavá ilustrace. Ale ne vždy šťastná. Rozhodně ne oboustranně šťastná. Já od takových lidí prchám. Jsem si ale jistá, že neurotikům to vyhovuje. Mají někoho, kdo se o ně postará a vše zařídí. Jejich angažovaný protějšek je z běžného života tak zvyklý starat se o běh dění, že mu realita dojde až po nějakém čase: partnerský vztah je jen pokračováním běžného pracovně-společenského shonu... Pak přijdeme na to, že máme doma přerostlé nesamostatné dítě, které nám ještě vyčítá, že na něj nemáme čas. A když se mu tedy začneme nakrásně věnovat, obviní nás, že ho chceme omezovat.  Zářným příkladem budiž výše zmíněný partner, který si tak pochvaloval „maminkování." Na počátku jsem od něj slýchala zamilované adorace: „Mně se líbí, jak jseš silná, cílevědomá, ctižádostivá..." Neuběhlo ani pár měsíců, aby se to změnilo na vzteklé: „Vadí mi, jak jseš silná, cílevědomá, ctižádostivá..." Jo, rozešli jsme se. Jednak nemám ráda lidi, kteří nevědí, co chtějí. A za druhé - byl to neurotik par exellence. Dostal by jedenáct bodů z deseti. 

Proč pořád musím někoho tahat z bažiny... Lze ten princip „zámku a klíče" nějak obejít? Anebo - vy, silní mužové, nedejte na haló efekt! To, že navenek vystupujeme jako manažerky vůbec nemusí znamenat, že jsme takové i v soukromí... :-)