Tajemství zpovědní vrby

Mají naši důvěru, svěřujeme jim životní příběhy a tajemství... Jejich výjimečnost není okázalá na první pohled. Většinou jde o introverty. Ve společnosti si neberou hlavní slovo, drží se spíše v pozadí a okolí bedlivě sledují. 

Díky tomu, že pozorují, naslouchají a vnímají, mají dokonalý přehled. V myšlenkových analýzách jdou pod povrch všedního dění, a dokážou podávat originální a hluboké pohledy na svět. Tito tiší společníci jsou skutečným pokladem pro toho, kdo dokáže jejich schopnosti vnímat a ocenit. Jejich největším darem je naslouchání. Proto jsou tito lidé často vyhledávaní coby „zpovědní vrby.“

Možná taky někoho takového v okolí máte. Víte, že ať by se dělo cokoliv, k tomuto člověku se můžete obrátit upřímně, otevřeně, bez obav. Zpovědníci mívají vzácnou vlastnost – neodsuzují. Jejich úloha je v prostém naslouchání a empatii. Náš rychlý svět sice nabízí všemožná instantní řešení na všemožné problémy, právě tím však bývá poněkud povrchní. Nezřídka se stává, že sami známe řešení svých problémů, avšak nedokážeme ho dobře rozpoznat. Lidé, kteří umí naslouchat, mohou pomoct najít správný směr. Jejich klid se po nějaké době začne zrcadlit v chování těch, kdo se jim svěřují. Člověk, který za „zpovědní vrbou“ přišel, se tak při odchodu cítí mnohem lépe, vyrovnaněji, silněji. Má zároveň jistotu, že vše, co řekl, zůstane uchováno v tajemství. Diskrétnost je další cennou devízou zpovědníků. Tím se liší od obyčejných sběratelů drbů.

Těch je víc než důvěrníků, byť se mohou tvářit velmi nápomocně. Jejich vtíravost je však právě znak, nad kterým by nám měla varovně zablikat červená kontrolka. Takový člověk bude jedno velké ucho, bude nás přesvědčovat o tom, že „to rozhodně nikomu nepoví,“ ale v jeho dychtivosti cítíme neupřímnou pachuť. Sběrateli drbů nejde o to, aby druhému skutečně naslouchal. Vybere si z vyprávění jen to, co se mu hodí, všetečně se vyptá na nejmenší detaily, nutí lidi vyprávět i to, o čem mluvit nechtějí (to důvěrník nikdy nedělá!), příběh poupraví, něco zveličí, něco zamlčí, a pustí do to světa. Za pár dní se pak může stát, že o nevěře a našem divokém rozvodu ví celá ulice… Naproti tomu zpovědní vrby si každou informaci uchovávají pro sebe. Nesou tak v sobě stovky příběhů, o kterých často neví nikdo jiný než oni a ten, kdo jim je svěřil.

Jednou jsem jela s jedním známým vlakem a v kupé si k nám přisedla dáma, která z obyčejné nezávazné konverzace začala vyprávět téměř celou rodinnou historii. Svěřila se i s tím, že před půl rokem potřetí potratila a že už je smířená s tím, že děti nikdy mít nebude. Trpělivě jsem ji poslouchala, ani jsem se nemusela na nic doptávat, paní povídala a povídala. Asi po půlhodině se zarazila: „Slečno, já vůbec nevím, proč vám to vlastně všechno říkám. Já ale vidím, že mě posloucháte…“ A začala se omlouvat. Uklidnila jsem ji, že je to v pořádku. Můj známý, který seděl trochu stranou a o kterém jsem si celou dobu myslela, že spí, po odchodu oné dámy prohlásil: „Tak to byla síla. Ještě chvíli a dala by Ti PIN do banky.“

Jako zpovědní vrbu si mě vyhlížejí lidé běžně. Táhne se to se mnou už od školních let. Ve třídě jsem byla „stmelovač,“ mediátor, diplomat. Snažila jsem se udržovat rovnováhu v řevnivosti, která čas od času propukla mezi různými skupinkami. Nedá se říct, že bych někomu stranila, protože jsem vnímala skutečnost z mnoha úhlů. Měla jsem vlastní život, který nebyl definován tím, do jaké skupinky zrovna patřím. Spolužáci mě vnímali jako tichou a na první pohled neprůbojnou osobu, která je však ochotná nezaujatě naslouchat a podat pomocnou ruku. Nikdy jsem si nepotrpěla na povrchní tlachání, u lidí mě zajímaly jejich názory, hodnoty, motivace, obavy, sny a touhy… Spolužáci mi vyprávěli, svěřovali se, já naslouchala, snažila se je pochopit, a to mě obohacovalo. Sice jsem s nimi nekouřila v zastávce a nechodila za zábavou, ale naprosto přesně jsem věděla, kdo ze spolužáků má doma problémy, kdo o kom jak přemýšlí, co si kdo přeje…

Funkce zpovědní vrby mi zůstala dodnes, a jsem za to ráda. I když tato činnost má samozřejmě obtížnější stránky. V první řadě musí člověk zachovávat naprostou diskrétnost. Vždy se těch, kteří mi důvěru svěřují, ptám, jestli si to mám uchovat v tajemství nebo jestli chtějí, abych se o tom ještě s někým poradila. Je už známo, že se pohybuju v prostředí lidí, kteří se věnují psychologii a profesionálnímu poradenství. Proto je taková otázka na místě. Většinou je to však tak, že dotyčný se potřebuje pouze vypovídat. V tom případě je nezbytné mlčet jako hrob. Důvěra je velmi cenný dar, který se těžce nabývá a lehce ztrácí. Stačí jedno prořeknutí, svěřené tajemství se dostane ven a začne žít vlastním životem. Pokud jste byli skutečně jediným důvěrníkem, znamená to konec. Konec důvěry, a s tím logicky často spojený i konec vztahu jako takového.

Důležité je vyvarovat se soudů. Někdy v pozici zpovědní vrby slyšíme takové věci, že se nám z toho protáčejí panenky. Myslíme si, že naprosto přesně víme, jak bychom se v té které situaci zachovali. A to je kámen úrazu – jak bychom „my.“ Před námi ale stojí člověk, který je jiný než my. Má jiné vlastnosti, životní zkušenosti, motivace i cíle. Pokud do něj začneme hustit naši představu o tom, co je správné, může se stát, že podruhé už se nám nesvěří. Přístup bez soudu samozřejmě neznamená, že budeme schvalovat vše, co uslyšíme. Někdy to můžou být totiž věci, které jsou z podstaty zlé. Je však bláhové myslet si, že mentorováním dosáhneme změny. Člověk se k nám přišel vypovídat, vložil do nás důvěru, očekával, že bude vyslyšen. To poslední, po čem touží, jsou kritické komentáře. Jak se však zachovat, když nemůžeme schvalovat, co slyšíme?

Necháme člověka domluvit, a pak se zeptáme, co si o celé věci sám myslí. Pokud chceme přispět radou nebo doporučením, pak jen tehdy, když dostaneme svolení. Mnohem lépe než teoretické řeči působí příběhy. Pokud si vzpomeneme na případ někoho, kdo byl v podobné situaci, můžeme to použít jako příklad. Na praktické zkušenosti lidé nejlépe slyší. Výsledek „zpovědi“ je ale vždy na tom, kdo za námi přišel. Tím, že dotyčného nebudeme dirigovat do svého modelu, se vyhneme tomu, abychom v případě neúspěchu byli později osočeni ze špatné rady. Důvěrník je právě člověk, který nechává druhému svobodu.

Důvěrníci musí dávat pozor na to, aby se příběhy, které jim lidé svěřují, nenechali vyčerpat. Pokud nemá člověk dobře nastavené hranice, může se stát, že zapomene na své potřeby. Věnuje se pak druhým víc, než sobě samému. Každý z nás však potřebuje čas, který patří jen nám. Já měla s rovnováhou zpočátku problém. Poznala jsem riziko, které zpovědníkům hrozí: Cítíme se užiteční a schopní a propadneme mylnému přesvědčení, že náklonnost druhých si získáme tím, že jim budeme pokaždé k službám. Jakmile si tohle do mozku naprogramujeme, je zle. Kdykoli se mi někdo potřeboval svěřovat, nehleděla jsem na to, že je neděle jedenáct hodin večer. Nebo že jsem na návštěvě. Nebo že si právě chci napustit vanu… Sebe jsem upozadila a dala se dotyčnému svěřovateli plně k dispozici. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že tak to dělat nemůžu. Začala jsem být na lidi protivná, cítila jsem se zahnaná do kouta, měla jsem dojem, že nemám jinou možnost než vyhovět. Byla jsem přece „ta důvěryhodná vrba.“ Stala jsem se „obětí vlastní obětavosti,“ což byla chyba. Musela jsem si uspořádat čas, který chci věnovat sobě, a který chci věnovat ostatním. 

Speciální případy jsou samozřejmě terapeuti a poradci, kteří mají psychickou podporu v popisu práce. Je to však jejich živobytí, je to jiná situace. A i ti největší profesionálové mají vymezené konzultační hodiny. A taky vědí, že bez pravidelné psychohygieny by dlouho pomáhat nedokázali.

Síla příběhů a důvěra, se kterou se na vás lidé obracejí, je darem, který není dán každému. A tak by „zpovědní vrba“ měla s takovým darem zacházet s pokorou a zodpovědností.